Pouhý výčet alb, projektů a spoluprací, na nichž se podílel Vladimír Kulhánek (narozen 4. září 1944 v Praze), by možná překročil rozsah tohoto textu. Jedna z nejvýraznějších osobností domácí baskytary hrála na slavném albu Kuře v hodinkách i na prvním československém bluesovém albu. Kulhánek působil ve Stromboli, v „před-říhovském“ Katapultu i November 2nd. Spolupracoval s Vladimírem Mišíkem, Dežem Ursinym, Martinem Maxou nebo Annou K.
Následující text nemá v úmyslu být vyčerpávajícím životopisem. Spíše chce být profilem výrazné muzikantské osobnosti (a vášnivého cyklisty), který je opřený o nahrávky, jež možná zůstávají trochu ve stínu těch slavných, i vzpomínky několika jeho spolupracovníků.
První „opravdovou“ kapelou, ve které Vladimír Kulhánek působil, byli pražští Donald. Bigbítová parta hrající převzaté věci z repertoáru zahraničních vzorů (The Rolling Stones, The Beatles, The Searchers a dalších), ve své podstatě dítě svojí doby, po sobě z let 1963 až 1967 zanechala necelou desítku nahrávek. Pro budoucí Kulhánkovu kariéru jsou zásadní dvě informace. První z nich je, že právě v téhle partě získal svou přezdívku Guma, tou druhou budiž fakt, že už na těchto raných nahrávkách je jasně patrný Kulhánkův smysl pro melodické basové linky. Jen si poslechněte skladbu Route 66, kde basa dokáže rytmický prostor na půdorysu klasicky střiženého rokenrolu zaplnit. „Úsporně nehraje,“ potvrzuje bubeník Michal Nosek, který s Kulhánkem působil v kapele Livin’ Free. „Je pod něj potřeba hrát na bicí méně úderů, aby tam už toho vespod nebylo zas moc.“
O desce formace Flamengo Kuře v hodinkách (vydána 1972) byly popsány stohy papíru a i v kariéře Vladimíra Kulhánka tahle nahrávka dodnes nepřehlédnutelně září. O jeho muzikantské osobnosti ale více vypovídají tři alba, která vznikla zhruba v následující dekádě. Každé vzniklo s jinou sestavou a každé míří do stylově odlišných vod.
Rok po „Kuřeti“ se Kulhánek podílel na sólovém debutu Deža Ursinyho Provisorium. Anglicky zpívané album přineslo čtyři skladby – dvacetiminutovou suitu Christmas Tree a trojici kratších písní – a je jednou z desek domácí provenience, které výrazně míří do vod „západního“ progresivního rocku. Kulhánek zde pokorně slouží melancholické, do sebe uzavřené náladě, důraz na melodie zůstává, hraje zde ale spíše nenápadně. O poznání výraznější je jeho práce v jazzrockové formaci Bohemia, jen relativně krátce trvajícím hudebním útvaru (1975–1978), kde se de facto prolnulo Flamengo a Blue Effect. Zůstalo po nich studiové album Zrnko písku a energická kolekce rozhlasových nahrávek. V Bohemii se Kulhánek hladce prosadil v silné společnosti Michala Pavlíčka, zpěváka Leška Semelky a saxofonisty Jana Kubíka a hudbu nasytil šťavnatými groovy a pečlivě strukturovanou rytmickou prací. Zrnko písku je s odstupem času dosti typickým příkladem domácího jazz rocku (tedy československé, režimem tolerované podoby stylu, který vešel ve známost jako fusion) se vším pozitivním i negativním, co k tomu patří. Trojici uzavírá Neúprosné ráno, sólový debut slovenského jazzmana a bluesmana Petera Lipy. Na něm Vladimír Kulhánek přispěl svou hrou do tří skladeb, nejvýraznější je patrně skladba Kamarátka samota. Kulhánek skladbu aranžoval a vystavěl ji pouze kolem Lipova hlasu a bezpražcové baskytary. K tomuto nástroji se záhy dostaneme. Výsledná, necelé čtyři minuty dlouhá píseň je nesmírně intimní, ale zároveň hudebně nasycená a navzdory zdánlivě omezené zvukové paletě skýtá spoustu barev.
Bez pražců
Krátká vsuvka k bezpražcové baskytaře. Kulhánka v tomto ohledu ovlivnil Jaco Pastorius, vynikající americký baskytarista, který hrál jak ve svých vlastních projektech, tak ve fusionjazzových Weather Report nebo na živém albu Joni Mitchell Shadows and Light. V rozhovoru pro Rockový svět svůj přechod k bezpražcové baskytaře popsal takto: „Já už jsem po tom zvuku toužil hrozně dávno, protože jak jsem hrál na kontrabas, tak jsem si říkal, že by to určitě šlo udělat. Ale nenapadlo mě vytrhat ty pražce. A pak jsem právě slyšel Jaca, kterej ty pražce vytrhal, a bylo to.“ Klouzavý, zakulacený tón – oproti spíše perkusivnímu zvuku klasické baskytary – se stal pro Kulhánka typickým. A díky Kulhánkově unikátnosti na normalizací sešněrované domácí scéně pochopitelně i vyhledávaným.
Výše zmíněná trojice alb ukazuje dvě zásadní věci. Vedle Kulhánkovy schopnosti hladce vplout prakticky do jakéhokoliv žánru – ve stejném období hrál v kapele divadla Semafor, jeho basa zní v hudebním doprovodu seriálů Létající Čestmír a Návštěvníci, podílel se na albu Disco/Sound studiové kapely Jiřího Svobody Discobolos i druhém sólovém opusu Oty Petřiny Pečeť – i schopnost držet tempo s dobou.
S prstem na tepu doby
Kariéra Vladimíra Kulhánka se vyznačuje schopností neustále se posouvat. A jak znovu potvrzuje Michal Nosek, tahle vlastnost jej neopustila ani nyní, po osmdesátce. „Pořád poslouchá nejnovější trendy v dobré rockové, soulové, r’n’b a funkové muzice, stahuje groovy, přemýšlí, co zlepšit.“ A jak dodává, týká se to nejen oblasti žánrové, ale i technické. „Furt řeší krabičky, basy a aparáty,“ dodává. Kytarista Roman Helcl, který s Kulhánkem hrál v November 2nd, přitakává: „Ačkoliv je skoro o dvě generace starší, rozdíl jsme nikdy necítili. Vždycky se totiž obklopoval a stále obklopuje mladšími muzikanty a přáteli, poslouchá současnou hudbu, kterou se hned učí hrát, zajímá se o nové technologie, sportuje a hodně čte – takže je pořád duchem mladý a v dodávce jsme měli vždycky o čem mluvit.“
Kulhánkovu žánrovou otevřenost a schopnost s lehkostí proplouvat mezi styly lze demonstrovat na příkladu roku 1987. Tehdy totiž vyšla tři alba, která snad nemohou být vzdálenější. Potměšilý host, tedy autorská deska pánů Petra Hapky a Michala Horáčka ušitá na míru Haně Hegerové, opus magnum Michala Pavlíčka Stromboli a patrně nejvíce experimentální (a posluchači nejméně oblíbené) album Etc… Vladimíra Mišíka Etc… 4. Ostatně, v doprovodné formaci Vladimíra Mišíka zakotvil Kulhánek na své poměry na docela dlouhou dobu. Hrál s nimi dvanáct let, od poloviny osmdesátých do poloviny devadesátých let. Důvodem k opuštění řad Etc… bylo nakonec to, co baskytaristovu kariéru provází dlouhodobě. Deska Město z peřin totiž vsadila na přímočařejší písničkářský výraz. Dejme ale slovo přímo Vladimíru Mišíkovi: „Tehdy jsem našel odezvu hlavně u Pavla Skály a Olina, jejichž folková minulost se propojila s tím mým jednodušším písničkařením. To ovšem vedlo k tomu, že Etc… posléze opustil Vláďa Kulhánek, který písničky jednoduššího charakteru neměl rád.“
Neznamená to nicméně, že by Kulhánkova hra měla charakter exhibice, která na sebe chce za každou cenu strhávat pozornost. Je výrazná, ale slouží celku, rytmický prostor zaplňuje, ale nevytváří samoúčelné kaskády tónů. Dovede se přirozeně proměnit podle potřeb žánru.
Dlouhá léta ve společnosti Mišíka a jeho party vytvořila přirozený přechod od předrevolučního k porevolučnímu hudebního příběhu Vladimíra Kulhánka. Ve druhé polovině stále nacházíme spoustu tu větších, tu menších příspěvků na dlouhé řadě desek – příkladem jmenujme třeba natolik odlišné tituly, jako je Mládí i tak velkou lásku bere s humorem hudební skupiny Vltava, Tichá domácnost Bratří Ebenů, Šikša a Gádžo Krausberry nebo Zpovědnice Martina Maxy, Kulhánkovu basu slyšíme i na nahrávce muzikálu Johanka z Arku.
Mezi tím vším je ale patrné i jisté zpomalení. Od roku 1993 spojil baskytarista své jméno se zpěvačkou Annou K., doprovázel ji na studiových nahrávkách (naposledy na desce Relativní čas) i na koncertech. Nepřehlédnutelné je i spojení s již zmíněnými November 2nd. „Poprvé s November 2nd hrál Guma Kulhánek někdy v roce 2006 v Brně na Flédě jako záskok. A okamžitě zapadl. Během pár měsíců se stal členem kapely,“ vzpomíná Roman Helcl. „S Gumou jsme odehráli desítky koncertů v klubech i na festivalech, byli jsme spolu na turné ve Skandinávii, doprovázeli americké zpěvačky Jill Walsh a Janet Robin, natočili písničky do filmu Občanský průkaz a album Night Walk with Me. Jako basák byl vždycky stoprocentně připravený – všechny skladby detailně znal, přemýšlel o každé basové lince a nikdy nehrál první věc, co ho napadla. Pokaždé dokázal překvapit, nadchnout, přitom měl svůj rukopis. Jeho středovější jazz bass a ten typicky ‚gumovský‘ staccatový groove by si zasloužily metál,“ vypráví a přidává dosti výstižnou historku:
„Pamatuju si naši první studiovou zkušenost. Byli jsme u Davida Kollera v Jinočanech, Guma dorazil s basou, sedl si a na první tejk nahrál basovou linku do písničky Who Do You Think You Are? – těžký funky part, který vystřihl s geniálním frázováním a parádním zvukem. Dohrál, podíval se na Davida a zeptal se, jestli to má vzít ještě jednou. David se jen usmál a řekl: ‚Líp už to asi nejde.‘“
Zpomalení
Z November 2nd odešel Vladimír „Guma“ Kulhánek s jejich dočasným koncem v roce 2011 (vrátili se v roce 2023, to už hrál na basu Jakub Vejnar). Jakkoliv v posledních patnácti letech počet alb, kde jeho jméno najdeme v kreditech, klesl, Kulhánek zůstává jako kreativní baskytarová síla nepřehlédnutelný – a nenahraditelný.
Silný tandem vytvořil zejména se zpěvákem a hráčem na Hammondovy varhany Janem Holečkem. Spolupracovali spolu na albu restartovaného bluesrockového Energitu kytaristy Luboše Andršta. Navázali projektem Livin’ Free, kde se k nim připojili zástupci mladé muzikantské generace (na prvním eponymním albu kytarista Tomáš Frolík a bubeník Michal Nosek, na druhém pak Jiří Rambousek – kytara, Michal Daněk – bicí). A ačkoliv Vladimír Kulhánek vždycky hrál „přijatelně složitě“, tedy bez samoúčelných exhibic, zato mnohem výrazněji, než bývá u baskytaristů zvykem, přímočarý – ale opět zdůrazňuji, nikoliv suše doprovázející – bluesrockový sound mu skvěle sedí.
Jedenaosmdesátiny oslavil Vladimír „Guma“ Kulhánek návratem ke svým vlastním začátkům. Obnovené Flamengo, pod názvem Flamengo Reunion Session, totiž vyslalo do světa novou píseň, Kulhánkův autorský počin. A tu baskytaru, hutnou, šťavnatou, kreslící základní melodickou stopu skladby, tu nelze přeslechnout.