Mat213: AI může znít skvěle. Lidé ale pořád budou chtít vědět, kdo za hudbou stojí

Když se člověk podívá na tvoje nejposlouchanější skladby, většina vznikla ve spolupráci s dalšími interprety. Nemrzí tě, že na prvních místech nejsou čistě sólové věci?

Vůbec ne. Třeba Nepo Baby jsme sice udělali ve více lidech, ale pořád je to můj song a můj nápad. Podobně to mám i s dalšími skladbami. Nevznikaly stylem, že by mi někdo poslal hotovou věc a já si do ní někde sám nahrál svůj part. Byl jsem u nich od začátku, společně jsme hledali zvuk a vznikaly při normálním setkávání. Chápu, že někomu může vadit, když má nejúspěšnější věci postavené na featech. Někteří interpreti to prožívají, protože mají pocit, že jejich vlastní písničky nejsou v žebříčcích dost vysoko. Fanoušci si ale stejně najdou i tvoji sólovou tvorbu. Prvních pět skladeb na Spotify nebo Apple Music podle mě často poslouchají lidé, kteří tě znají třeba z festivalu nebo z jedné konkrétní spolupráce. Nejsou to nutně ti, kteří mají naposlouchané celé desky. Tyhle velké skladby samozřejmě potřebuješ, protože díky nim se k tobě dostanou noví posluchači. Pak je otázka, kolik z nich se skutečně promění ve fanoušky a začne sledovat i zbytek tvorby.

Díky spolupracím s mladšími interprety se ti v poslední době výrazně proměnilo publikum.

Určitě hodně omládlo. Dřív mě poslouchali hlavně lidé přibližně v mém věku. Začal jsem svou hudbu pořádně vydávat až kolem čtyřiadvaceti, takže moji posluchači byli často lidé, kteří byli ve stejné životní fázi jako já. Za poslední rok, kdy jsem hodně spolupracoval s Gufrau, Frantou Prachařem nebo Radkem Lifehrem, mě začaly víc poslouchat třeba mladší holky. Zároveň je to ale oboustranné. Když jsme začali dělat s Gufrau, část mého staršího publika z alternativního prostředí díky tomu začala registrovat zase je. Řekli si: Aha, tohle jsou vlastně zajímaví mladí kluci. Takže si navzájem otevíráme cestu k publiku, které by se k nám jinak možná nedostalo.

Vnímáš se díky tomu jako někdo, kdo propojuje různé generace hudební scény?

Trochu ano, ale nerad bych z toho vytvářel příběh, že jsem někoho objevil nebo vytáhl nahoru. Právě tohle uvažování mě docela štve. Pořád se řeší nějaké zásluhy: kdo je větší, kdo je menší, kdo komu pomohl a kdo na kom vydělal. Minulý rok jsem s tím hodně bojoval a snažil se toho zbavit. Chtěl bych o spolupracích přemýšlet úplně bezelstně a nezištně. Jsme kamarádi, děláme spolu hudbu, protože nás to baví, a každý do toho přináší něco svého. Možná je to trochu naivní, protože hudba je samozřejmě zároveň průmysl a každý úspěch se nějak vyhodnocuje. Já to ale takhle vnímat nechci.

Proč vám to funguje právě s Gufrau?

S Hugem jsme nejlepší kamarádi a s Vojtou si taky rozumíme v tom, jak přemýšlíme. Oba studují FAMU, jsou to umělecké duše a nad věcmi uvažují hodně koncepčně, i když to z některých jejich skladeb nemusí být na první pohled patrné. Rozumíme si umělecky i lidsky. Dokážeme spolu do hloubky mluvit úplně o čemkoliv. Jsou to extrémně chytří kluci a já mám chytré lidi rád. Navíc když se někomu podaří něco dokázat už v hodně mladém věku, musí se tomu mentálně přizpůsobit. V některých věcech pak dospěje rychleji. Hugo i Vojta jsou v tomhle trochu extrém.

Nakolik podobné spolupráce vznikají spontánně a nakolik je ovlivňuje label nebo marketing?

V mém případě na mě label v tomhle směru vůbec netlačí. Mám obrovské štěstí na Lukáše Rychtaříka a na všechny lidi kolem sebe. Neznám moc lidí, kteří by k jednotlivému interpretovi přistupovali s takovým respektem a dokázali pracovat s tím, co chce on sám. Pořád si dělám hudbu tak, jak chci já. Oni mě v tom podporují a pomáhají mi věci posouvat. Nikdo mi neříká, s kým musím natočit písničku, protože by to mohlo mít dobrá čísla.

Řada tvých skladeb stojí na poměrně výrazném konceptu. Vznikne nejprve téma, nebo samotná hudba?

V poslední době přemýšlím nad skladbami hodně konceptuálně. Často mě napadne nějaký princip, téma nebo kulturní reference a teprve potom hledám způsob, jak ji převést do písničky. Třeba u skladby Viktorie jsem vycházel ze středověkého žánru svítáníček. Byly to písně, ve kterých se milenci ráno loučili, protože spolu nesměli být přes den. Přišlo mi zajímavé vzít tenhle starý motiv a převést ho do současného vztahu. Baví mě, když skladba funguje sama o sobě, ale zároveň má pod sebou ještě další vrstvu, kterou si člověk může najít.

Hrozí u takového přístupu, že koncept převáží nad emocí?

Určitě se to může stát. Nemůžeš udělat jen chytrou konstrukci a čekat, že bude fungovat jako písnička. Musí tam být skutečný prožitek. Koncept je pro mě způsob, jak o něčem mluvit jiným jazykem. Není to náhrada emoce. Spíš ti pomůže vytvořit určitý svět, ve kterém můžeš osobní věc vyprávět.

Jak důležitá je pro tebe vizuální stránka tvorby?

Hodně, původně jsem se věnoval především výtvarnému umění, takže vizuálně přemýšlím skoro automaticky. Když vydávám desku nebo singl, nechci, aby obal, fotografie a videoklip byly jen dodatečný servis k hudbě. Ideální je, když všechno patří do jednoho světa. Zároveň ale nechci, aby vizuál působil příliš vypočítavě nebo uhlazeně. Někdy je lepší, když má fotka nebo klip v sobě určitou chybu, podivnost nebo napětí. Jednou jsme třeba fotili venku a situace se úplně rozpadala. Nebylo správné světlo, všechno trvalo déle, než mělo, a člověk měl pocit, že z toho nic nebude. Nakonec ale právě ty fotografie měly nejzajímavější atmosféru. Často se ukáže, že věci, které vypadají jako problém, vytvoří něco, co bys dopředu nevymyslel.

Snažíš se publikum záměrně provokovat?

Ano, ale ne tak, že bych si sedl a řekl si: Teď udělám něco, co všechny naštve. Spíš mě baví moment, kdy si lidé nejsou jistí, jestli to myslím vážně. Když je všechno příliš jednoznačné, rychle mě to začne nudit. Mám rád věci, které může někdo vnímat jako vtip a jiný jako úplně upřímné vyznání. Ideální je, když tam fungují oba pohledy najednou.

Která tvoje skladba vyvolala nejsilnější reakci?

Určitě Nepo Baby. Překvapilo mě, že reakce byly převážně pozitivní. Lidé mají rádi senzace a články o dětech slavných vždycky fungují, takže z tohoto pohledu to samozřejmě bylo marketingově vypočítavé. Zároveň ale skladba měla obsah. Bylo se o čem bavit a měla trochu pobuřovat. Lidé navíc pochopili, že je to vtip. Vznikly různé tábory a přirozená diskuse. V Česku se málokdy stane, že tolik lidí pochopí stejný vtip. Často se humor úplně rozpadne a každý si z něj odnese něco jiného. Tady lidé věděli, z čeho si děláme legraci, ale zároveň jim to připadalo uvěřitelné, protože se to týkalo lidí, kteří skutečně pocházejí z určitého prostředí.

Čekal jsi, že bude mít takový úspěch?

Vůbec. Měli jsme ji hotovou asi půl roku a já už jsem mezitím přemýšlel nad jinými věcmi. Když pak vyšla, potěšilo mě, že funguje, ale neprožíval jsem to nějak dramaticky. Až nedávno jsem se podíval, že má na Spotify skoro dva miliony přehrání. Řekl jsem si, že je to asi dobré číslo.

A která skladba naopak vyvolala největší odpor?

Asi Ještě ke mně přijdeš s Rohonym. Vydali jsme takovou osmdesátkovou ploužákovou baladu v době, kdy Rohony schytával hodně tvrdou kritiku. Lidé psali, že jsme se úplně zbláznili a že je to jedna z nejhorších věcí, jakou kdy slyšeli. Myslím, že hlavně nepochopili, jak s tou estetikou pracujeme. Brali to úplně doslova. Ale podobné reakce mě vlastně baví. Znamená to, že skladba něco udělala a nezůstala jen neškodně viset ve vzduchu.

Jak říkáš, skladba Nepo Baby se blíží dvěma milionům přehrání. Pozná interpret takové číslo na příjmech?

Právě že vůbec ne. Současný systém financování hudby je podle mě neudržitelný. Příjmy ze streamingu jsou v nynější podobě v podstatě vtip a celý systém se musí předělat. Umělci potřebují kromě labelu také právní a svým způsobem odborové zastoupení. Někoho, kdo se v tom prostředí vyzná a hájí jejich zájmy. Proto říkám: Zaplať pánbůh za OSA. Jednotlivý interpret nemá kapacitu řešit všechno sám. Já se hudbou konečně živím, ale mám mnohem méně času než v době, kdy mě neživila. Neustále řešíš koncerty, nahrávání, propagaci a provozní věci. Nemáš energii studovat, jak přesně fungují jednotlivé platformy, organizovat odpor a hledat alternativní systémy distribuce.

V čem přesně by se měl systém změnit?

Potřebujeme legislativní změny týkající se umělé inteligence i monopolního postavení platforem, jako je Spotify, a velkých společností, které jsou s nimi propojené. Způsob, jakým se v hudebním průmyslu rozdělují peníze, vyžaduje regulaci nebo zásadní restrukturalizaci. Máš tady Spotify jako velkého hráče. Pro malého umělce nebo menší label je téměř nemožné s ním vyjednávat. Představa, že jednotliví muzikanti začnou na protest hromadně odcházet ze Spotify, je hezká, ale většina lidí na to nemá čas ani sílu. Potřebuješ organizaci, která bude vyjednávat za větší skupinu autorů.

Jak v tomto kontextu vnímáš nástup generativní umělé inteligence?

Nová technologie je vždycky v něčem dobrá, protože prověří celý průmysl a donutí ho přemýšlet jinak. Nemyslím si, že by řešením bylo technologii zakázat nebo předstírat, že neexistuje. Ve chvíli, kdy ale zasahuje do autorských práv a živobytí lidí, vzniká problém. Generativní nástroje byly často vytrénované na obrovském množství tvorby lidí, kteří k tomu nedali souhlas a nic za to nedostali. Připomíná mi to průmyslovou revoluci, kdy dělníci ničili první stroje, protože se báli o práci. Společnost se nové technologii nakonec musela přizpůsobit a vznikly odbory, které dělníky chránily. Zároveň některé profese skutečně zanikly. Může se stát, že jednou budou hudebníci nebo novináři fungovat úplně jinak než dnes. V této chvíli je ale ochrana jejich práce naprosto zásadní.

Myslíš, že umělá inteligence může hudebníky skutečně nahradit?

V určitém typu produkce určitě. U hudby, která má jen vytvářet náladu v obchodě, ve videu nebo v reklamě, si dokážu představit, že firmy začnou používat AI, protože je to levnější. Otázka je, jestli tím zmizí potřeba konkrétního interpreta. Myslím, že ne. Naopak bude možná ještě důležitější vědět, kdo za hudbou stojí, znát jeho příběh a vidět ho živě. AI hudba bude znít čím dál lépe. Právě proto budou lidé hledat něco, co samotný zvuk nenabídne: vztah ke konkrétnímu člověku. Lidé budou o to víc chtít znát příběh, vidět koncert a vědět, kdo za tou hudbou stojí. Už dnes se umělci živí především koncertováním. Performance, vizuální svět, osobnost a všechno, co se děje mimo samotnou nahrávku, jsou stále důležitější. Hudbu neposloucháš vždycky jen kvůli zvuku. Chceš se prostřednictvím ní spojit s konkrétním člověkem. Chceš vědět, kdo ti to říká, proč ti to říká a co má za sebou. Právě to podle mě umělá inteligence úplně nenahradí.