Marie Puttnerová: Takovou sopku kreativního procesu jsem nikdy předtím nezažila

Hudba tě provází od dětství, ale k vlastní autentické cestě jsi musela dozrát. Zlomovým okamžikem bylo přestěhování do Prahy, je to tak?

Ano, přicházelo to postupně a hodně prostřednictvím hudební komunity, do které jsem díky stěhování do Prahy vplouvala. Najednou točím s Jablkoní desku, pak druhou, pak vzniká Půljablkoň: Němec & Puttnerová, další dvě desky, další jablkoňská. Pak se ocitám ve formaci Zvíře jménem Podzim, další dvě desky. Od rozhodnutí dotáhnout nějaký vlastní projekt jsem najednou byla jenom kousíček. I přesto to celé nějakou dobu trvalo, musela jsem otěhotnět a díky zásadní rozhodnosti mého muže Martina se to celé začalo dít. Ta správná podpora ve správný čas. A taky trochu za pět minut dvanáct.

Je pravda, že sis materiál na desku připravovala opravdu dlouho? Třeba deset let?

Psala jsem si básničky, později s kytarou písničky. Některé kusy textů skrze Michala (Němce, poznámka redakce) prosákly do Jablkoně. Průběžně jsem něco tvořila, měla jsem ambici založit kapelu, dokonce jsem ji i založila (hodně mě tehdy podpořili italští jazzmani, se kterými jsem se seznámila na jazzovém workshopu v Itálii a absolvovali jsme dvě krásné šňůry), ale záhy ta nová česká skončila na mé nedostatečné zkušenosti kapelnice a malém sebevědomí to celé ukočírovat. Byla jsem z toho na dost dlouhou dobu paralyzovaná, což souviselo s prohloubeným nedostatkem sebevědomí oslovit někoho dalšího a říct mu: Pojď to se mnou udělat. Nebo: Pojď mi s tím pomoct. Nevěřila jsem, že by to mohla být moje cesta.

Když stojíš na pódiu a zpíváš lidem, co jim chceš předat?

Asi nějaké napojení. Sounáležitost. Pro mě je zásadní, že tam stojím úplně sama za sebe v momentě, ve kterém se to celé odehrává. Jakmile se spustí první tóny, není cesty zpět. Držím v sobě pro mě důležité sdělení, obsah skrze emoci, a když dojde k napojení, je takové sdílení velikou radostí. Očistný proces. Vlastně se to děje, i když jsem doma sama a zpívám jen pro sebe. Ale to sdílení, to je taková zvláštní návyková záležitost.

Mně se na koncertech stává, že se nechám hudbou strhnout, nějak se na ni napojím a ty emoce mě někam dostanou, netuším kam a pak ani vědomě nevnímám to sdělení. V tvých písních je důležité oboje. Sdělení i emoce. Perou se v tobě nějak ty dvě roviny?

Myslím si, že jde o spojenou nádobu. Člověk v podvědomí cítí obsah a dostaví se emoce. Kolikrát mám text v sobě tak hluboko zasazený, že ho sice zpívám, ale svým způsobem nevnímám, jen ta slova nechám sebou procházet. Anebo se snažím znovu uvědomit každé „tísíckrát odzpívané“ slovo, jako bych je zpívala úplně poprvé. Oba přístupy slouží jako prostředky k tomu, dostat se o nějaký schůdeček nad. Propojuji se s hudbou, kterou v tom čase hrají spoluhráči, jsme vzájemně provázaní a cílíme na nový prožitek. Je to veliké štěstí.

Jsou muzikanti, kteří třeba ani neumí noty a hrají hodně intuitivně. Ty jsi vystudovala jazz na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Nemůže ten vhled do hudebních principů emoce nějak potlačit?

Myslím, že se to hezky doplňuje a vzájemně podporuje. Vystudovala jsem jazzovou hudbu v rámci tříletého kurzu vyšší odborné školy Ježkovy konzervatoře. Celé studium je o snaze porozumět jazyku jazzového světa, který je tvořen pestrobarevnou paletou hudebních vlivů, které se sešly na začátku a dál v průběhu celého dvacátého století v Americe. Analogicky, když se učíš cizí jazyk, tak ho s každým dalším studiem posouváš dál, když porozumíš jeho pravidlům, můžeš používat daleko sofistikovanější výrazy, můžeš v něm číst složitější literaturu; můžeš v něm třeba i psát. Najednou se ti otevírá mnohem větší a kreativnější svět. Pracuje se ti v něm s větší lehkostí. Jsem ráda, že jsem tím kurzem prošla. Nahlédnutí do jiných světů a do fascinujícího přemýšlení zásadních světových muzikantů, ke kterým dnes vzhlížíme jako ke stylotvůrcům, bylo skvělé. Na to bych asi nikdy v takové míře neměla mimo hudební instituci prostor. Otevřelo mi to nové obzory a je mi jen líto, že jsem tím vším neprošla už ve dvaceti.

Když poslouchám tvou hudbu, cítím, že se tam snoubí nějaké slovanství a lidová tradice s vírou a biblickými odkazy. Zároveň je tam jakýsi klid plný napětí, něco visí ve vzduchu a umí to i krásně vygradovat. A celé je to nebývale osobité. Co tě inspiruje?

Určitě jsem ovlivněná prostředím, ve kterém jsem vyrůstala, nevím, jestli je to zrovna slovanství, kořeny mám spíš germánské s kusem Itálie. Nicméně jsem odmalička pozorovatelkou a vždycky jsem na sebe nechala prostředí působit a dost mě ovlivňovalo, ve všech směrech. Pozitivně i negativně. Když mi bylo asi sedm, rodiče mě vzali na veřejné natáčení BROLNu. Tam jsem tehdy uslyšela krásu. Později jsem se pak dostala k nahrávce, na které jsem rozpoznala písně, které se tehdy večer produkovaly. To učarování ve mně zůstalo. Objevila jsem Horňácko a vůbec celé moravsko-slovenské pomezí. Drsný kraj plný drsných a krásných příběhů.

Které písničky to tenkrát byly?

Zaleť sokol a Kebych mala, kebych, sokolové krídla. To je zrovna píseň z území Moravských Kopanic.

Co dál tě ovlivňovalo?

Hodně mě dojímá hudba Antonína Dvořáka. Když slyším jeho hudbu, tak ze mě rovnou tryskají slzy. Mám to tak i s Janáčkem. Teď hodně odkročím, ale hodně jsem poslouchala Spirituál kvintet nebo Martu Kubišovou, vždycky pro mě byly důležité texty a sdělení, která ve mně otevírají nový prostor pro nacházení sebe sama.

Mohl být ten dětský zážitek s nahráváním oním iniciačním momentem, na který jsem se ptal na začátku?

Vlastně mohl. Tam jsem poprvé velmi silně zavnímala slastnou sílu hudby. Potom jsme ještě byli s rodiči několikrát v Huse na provázku a to byl další zásadní zážitek. Bylo mi asi deset let, nebylo to dětské představení, byla to jazzová revue, Příběh inženýra lidských duší od Škvoreckého. Z mého pohledu to tehdy bylo neuvěřitelně vulgární. Ale hrála tam živá kapela a všichni herci skvěle zpívali. Říkala jsem si, že bych tohle chtěla taky dělat.

Zhudebnila a nazpívala jsi dvě básně významného českého katolického básníka Jana Zahradníčka. Ten měl velmi těžký osud, když ho v 50. letech komunisté zavřeli v zinscenovaném procesu. Bojíš se dneska o svobodu?

Bojím. V době dospívání jsem propadla historickým románům. Samozřejmě mě fascinovaly ty související s první i druhou světovou válkou. Postupně jsem tak přešla na literaturu týkající se holokaustu a židovství. Přes tyto knihy jsem se dostala k sociologům a posléze psychologům, kteří ve svých pracích zpracovávali témata traumat s válkami a diktaturami spojenými. Tohle mě vždycky hodně zajímalo. Asi jsem kus tohoto zájmu získala od maminky, se kterou jsme čas od času o podobných věcech mluvívaly. Celé období komunismu bylo v naší rodině vnímané velmi negativně skrze negativní rodinnou zkušenost. V 90. letech taky běžely v České televizi dokumenty o druhé světové válce, ty jsem se zaujetím sledovala. Maminka byla po vstupu do Evropské unie a NATO moc spokojená. Vzpomínám si, že jsem jednou vznesla obavy ohledně třetí světové války a ona byla tak nějak v klidu, měla pocit, že už jsme jako lidstvo nad tím a dostatečně poučení. Maminka už tu šestnáct let není a mě by jenom zajímalo, co by říkala dnes. Svět je naruby. Současná politická a mezinárodní situace je nesmírně složitá. Společnost je čím dál víc rozdělená a demokratické instituce se bortí pod vlivem nekompetentních politiků a najednou se všechny ty šílené věci, o kterých jsem kdy četla, stávají aktuálními a to je velmi znepokojující. Obzvlášť když má člověk doma dvě malé děti.

Všechno je fragmentované, každý má právo na sebenesmyslnější názor. Hrubost, egoismus a opovrhování ostatními jsou všudypřítomné. Jaké hodnoty jsou pro tebe důležité?

Pokora. Na prvním místě je to určitě pokora. A také soucit a solidarita, úcta. Všechny důležité aspekty, které dělají člověka člověkem a které jsou teď dost vlivem sociálních sítí potlačovány. A humanita. To, že vnímáme člověka jako lidskou bytost, ne jenom položku v jakémkoliv nehodícím se seznamu. Žijeme v 21. století, máme tolik možností, prostředků, umíme úžasně pomáhat lidem v nouzi, ale zároveň se posunují hranice hrubosti mezi lidmi napříč spektrem, kdokoliv může bezdůvodně na druhého křičet v metru jen proto, že má na ústech roušku nebo v ruce ukrajinskou vlajku. Hranice toho, co si dovolíme k druhým, se ztenčují. Dnes víme, že do velké míry vlivem sociálních sítí, tak s tím asi musíme všichni nějak líp pracovat a dávat signály, že tohle není cesta.

Pozoruješ něco takového i na koncertech? Nebo v chování tvých posluchačů?

Když lidé přijdou na koncert, jsou součástí společné komunity. Vlastně jsem nenatrefila na člověka, který by byl v nějakém zásadním rozporu. Na mých koncertech ne. To je hezké. V tom je důležitá role kulturního světa. Potkávají se lidí sdílející podobný hodnotový rámec. A když náhodou nesdílejí, tak ale o tom na koncertě nevykřikují, třeba se nechávají inspirovat. I já to tak mám, jsem-li delší dobu doma a navštěvuji pouze sociální sítě, jsem často vnitřně nervózní a tepe ve mně neklid až agrese. Ale pak člověk přijde mezi své společenství, do divadla, na koncert nebo do kostela a celé se to promění. Člověk odejde na mši a vrací se domů lehčí. Potřebujeme na sobě neustále pracovat a rozvíjet svého ducha. Úloha kultury, která je obsažená i ve spiritualitě, je pro tento proces stvořená.

V dnešní uspěchané době mají lidé problém uposlouchat nejen desku, ale i dlouhou písničku. Ty to posluchači neusnadňuješ a píšeš dlouhé a ne úplně jednoduché skladby. Je těžší je pak předat dál?

Asi to je těžší a vím, že spousta lidí nemá trpělivost, ale my jsme si říkali, že kdo bude chtít, desku si poslechne. Mám to samozřejmě podobně, doba je i pro poslech hudby neúprosná. Desku si musím fyzicky vzít a vložit ji do přehrávače, abych si na ni udělala čas, a pak přichází mimořádný obřad. Miluju to. Spousta lidí ani nemá návyk desky poslouchat. Dnes navíc odevšad něco hraje. Kamkoliv člověk vkročí, něco poslouchá. To mě poslední dobou docela rozčiluje.

Je to nějaká devalvace hudby?

Je jí všude moc.

Nebo má dnes jinou roli?

Možná. Možná, že dřív lidé poslouchali hudbu, protože neměli jiné zdroje rozptýlení. Proto možná poslouchali víc.

Jaký to má dopad na návštěvu koncertů?

Určitě to je teď horší.

Jaká období srovnáváš? Kdy se to změnilo?

Když jsem začala zpívat s Jablkoní, jezdili jsme tehdy hodně, někdy deset až patnáct koncertů měsíčně a nedalo se to s prací zvládat. Rozhodla jsem se ji tehdy opustit. To bylo třeba v roce 2013. A pak to nějak začalo slábnout a celou situaci vyřídil covid. Po něm sice proběhla určitá euforie, ale celá řada klubů zanikla a lidé už tu návštěvnost zpátky nenahodili. Taky sleduji, že vznikl hlad po velkých zážitkových akcích s velkými světly, efekty, zvukem. Tak třeba se to zase někdy otočí a lidé si zas rádi přijdou vychutnat ten klubový intimní kontakt.

Za desku Laila tov jsi dostala Anděla. Se Zvířetem jménem Podzim jste dostali Anděly dva. Pocítila jsi, že by to mělo vliv na návštěvnost koncertů?

Jsem moc ráda, že jsem tu cenu dostala, opravdu mě to moc potěšilo a povzbudilo ve správném rozhodnutí se na tu svoji hudební cestu konečně vydat. Nicméně možná kdybych ji získala v jiné než žánrové kategorii, bylo by to znát nějak víc. Nevím, nemám to srovnání. Počty nabídek k hraní se lehce navýšily, odehráli jsme některé krásné menší festivaly, ale například pro Colours of Ostrava nejsme v hledáčku. Jsem za to ale moc vděčná a celá ta soška je nádherná. Moc se mi líbí.

Jak se ti pracovalo s Eddiem Stevensem, který ti produkoval desku? Jaký byl jeho hlavní přínos? Co tomu dal?

Hlavně tu neuvěřitelnou otevřenost, která nám tady možná ještě pořád chybí. Je fantastický klavírista, zná enormní množství hudby. Myslela jsem si, že nějaké pensum hudby znám, ale po setkání s ním jsem zjistila, že neznám vůbec nic. Jeden večer nám udělal tříhodinovou poslechovku, pouštěl nám jen – dle jeho slov – zásadní nahrávky a neznali jsme, krom asi jedné písně, nic. Do práce na desce přinesl ohromnou hravost, chtěl ze mě vydolovat úplně všechny prapůvodní motivy, které jsem k těm písním měla. Takže jsem musela jít po stopách prvních základních nahrávek na telefonu a z těch byl nejšťastnější. Některé věci, které jsme měli už dávno vymyšlené, si vzal, úplně je vypreparoval, některé spojil. Zhmotnil myšlenku, že pokud chceme, dosáhneme čehokoliv. Pracovní proces s ním byl neuvěřitelný. Dělali jsme někdy i deset hodin denně. Mé už dost pokročilé těhotenství mi způsobovalo značný fyzický diskomfort, hlavně co do únavy, i přesto jsem se nechala strhnout. Takovou sopku kreativního procesu jsem nikdy předtím nezažila. Bylo to fantastické.

Nejdřív jste mu přinesli nějaké demáče?

To bylo tak. Jeli jsme do Opavy a u Petra Uviry jsme tři dny pracovali a natočili celé demo. Kluci to chtěli mít tip ťop, a tak jsme taky docela slušně pracovali. Tehdy jsem byla na začátku těhotenství a bylo mi hodně zle. Poslali jsme to Eddiemu a on nám odpověděl, že hezkou desku jsme natočili, tak co ale budeme točit s ním? Eddie se zeptal, jakým směrem chceme jít a jestli to necháme na něm nebo jak? A my jsme se chtěli odvázat. Celá deska je nahraná živě. Vždycky jsme ke každé písni přistupovali s nějakým jeho záměrem a večer jsme zírali, co jsme to natočili. Hodně o všem až architektonicky přemýšlel, jeho nahrávací techniky jsou velmi pokročilé. Samozřejmě na desce pracoval i postprodukčně, ale všechno z materiálů, které jsme mu nachystali ve studiu. Dopředu věděl, co chce. Nicméně nastaly i situace, kdy pět hodin řešil set up u bubnů, mikrofony, vzdálenost, tlumení a kdo ví co ještě. Pět hodin. Pak kluci přišli k nástrojům, dali jsme tři náběry a bylo to.

V písničkách z desky Laila tov je velké množství rozličných vrstev, vždycky si tam najdu něco jiného, vždycky si něčeho nového všimnu.

Těch vrstev je tam opravdu hodně a my jsme v nich i pracovali. Něco jsme nahráli a pak něco dalšího, a Eddie to potom propojil. Předehra v písni Martine je nahraná jako taková improvizace. Každý jsme měli tři nástrojová stanoviště a různě jsme se střídali. Každý jsme chvilku hráli na něco jiného, ale v jednom uceleném kuse. Omezením nám byla konkrétní tonalita a v rámci ní jsme improvizovali. Byla to nádherná půlhodina. Eddie to pak vzal, nahrál na pás a pustil reverzně. Celá nahrávka se zpomalila, vznikly zajímavé šumy a on pak do ní nahrál nádhernou basovou linku na Moog. Když jsme ten kus potom slyšeli, zůstali jsme paf, na desce vznikla nová skladba.

Co dalšího jste při nahrávání využívali?

Chtěla jsem pro písně Jana Zahradníčka použít terénní nahrávky, které jsme pořídili s Tomášem Šenkýříkem. Sešli jsme se v brněnské káznici. Pro představu jsme nahrávali například tak, že Tomáš aplikoval mikrofony na tabulky oken místní vězeňské kaple. Byl tam starý rozladěný klavír, Martin měl s sebou violu, kytary, perkuse a různě jsme improvizovali se zvukem v tom temném prostoru v rámci harmonie dané písně. Tomáš sebral i zvuk elektrického vedení i samotný prázdný prostor. Bylo to velmi silné. Poslali jsme to Eddiemu s tím, že bychom nahrávky chtěli jako součást desky. Eddie pak vymyslel, jak zvuky do nahrávek dostat, a staly nosnou strukturou celé desky.

Máš ještě další příhodu z nahrávání?

Píseň Milá jsme nahrávali tak, že Eddie klukům zalepil nylonové struny na akustických kytarách gafou. Skvělý Miloš Rojko, mistr zvuku, nic nenamítal a natáhl kabely z pultu asi 50 metrů daleko ven ke grilovišti. Kluci měli na uších sluchátka, venku bylo asi 40 stupňů a mocně zpívali ptáci. Točili jsme na Slovensku v Birdland Studios a mají tam krásnou zahradu téměř v lese. Kluci se špatně slyšeli. Ty zatlumené nylonky slyšeli jen ze sluchátek. Seděli těsně u sebe, aby se vnímali. Já jsem seděla v režii a na těch 50 metrů jsem se průzorem skrz celé studio na ně dívala, a v rámci nové formy zpívala lead vocal. Martin mi na tu dálku kynul hlavou mé vstupy. Bylo to hodně dobrodružné a živoucí, například v jeden moment přijelo auto a parkovalo, v nahrávce je tedy takový jakoby efekt, ale je to jenom parkující auto.