Tomáš Sýkora: Můj svět je neustálý kontakt s živou hudbou

Vy jste se od mládí pohyboval mezi více žánry – nejdřív Konzervatoř Jaroslava Ježka a jazz, potom HAMU a studium skladby. Tam se asi jazz moc nepěstoval.

To ne. Ale na mém studiu na HAMU má velký podíl Karel Růžička, můj učitel a celoživotní guru, který mě obrazně řečeno vstrčil do dveří HAMU s tím, že cítí, že inklinuju k tomuhle světu. On sám mě k němu směroval, na hodinách jsme poslouchali hlavně soudobou hudbu. Šel jsem na HAMU s tím, abych poznal jiný svět. A během pětiletého studia jsem si uvědomil, že jsem se zase obloukem vrátil tam, odkud jsem vyšel. Celé moje téma propojování vzniklo na HAMU. A taky jsem si uvědomil, že můj svět je neustálý kontakt s živou hudbou. Hraju, zároveň píšu a současně mě baví aranžovat.

Co vám jako jazzmanovi studium na HAMU dalo?

Ve světě klasiky je velký potenciál, nahlédl jsem do toho, když jsem se na HAMU protnul s úplně jinou scénou, i s tou soudobou, mí spolužáci byli úžasní skladatelé, tvůrci i interpreti. Na HAMU bylo skvělé, že jsme měli příležitost slyšet svoje věci. Cokoli jsem napsal, hned mi spolužáci zahráli. Díky škole jsem se naučil pracovat s většími ansámbly, protože jsem si tam mohl věci vyzkoušet do extrémních poloh. Tahle možnost okamžitě uvádět nová díla byla úžasná.

Jako pedagog máte přehled o zahraničních hudebních vysokých školách. Nenutím vás do srovnávání s našimi akademiemi, ale přesto – co vás při jejich návštěvách napadá?

Naposledy jsem byl na pobytu na Královské konzervatoři v Haagu, nepředstavitelně vybavené škole, na které studuje asi devět set studentů a která má vedle klasiky i velké jazzové oddělení. U nás jsou dvě vysoké hudební školy – pražská HAMU a brněnská JAMU. V Nizozemsku jich je dvanáct a na každé se dá studovat jazz nebo populární hudba. Oba obory má i HAMU a JAMU, ale jejich tradice není dlouhá, ustavily se asi před patnácti lety. Soustředí se na interpretaci, jazzová skladba jako hlavní obor se nestuduje ani na jedné z nich. Už by se o tom mělo začít uvažovat, protože naučit se psát pro big band nebo umět se přizpůsobit jinému žánru je velmi třeba. Chápu, v současné době, kdy se škrtají peníze, je poněkud nereálné instalovat nové obory. Ale když to srovnám s tím, co se děje okolo nás, tak v Německu nebo v Polsku jsou příležitosti nesrovnatelně větší. Naši studenti na Konzervatoři Jaroslava Ježka píšou skladby pro big bandy a další velké ansámbly, a když studium dokončí, není tu pro ně žádná další škola, kde by mohli kontinuálně pokračovat. Musejí odejít do zahraničí, kde ta nabídka je.

Může se klasický muzikant pustit do jazzové hry?

Může, ale klasická technika je úplně jiná. Největší úskalí je jazzové frázování a feeling, které se musí zažít tím, že člověk poslouchá nahrávky a pak je analyzuje, ale hlavně pořád hraje.

Co jste říkal na letošní Ceny Anděl v kategorii jazz?

Výborné nominace. Tomáš Liška, který ji dostal, je můj dlouholetý spolupracovník a kamarád, mám jeho tvorbu moc rád a znám ji dobře, protože jsem odbornými radami Tomášovi pomáhal s aranžmá pro symfonický orchestr. Tomášův svět, v němž se taky propojuje několik hudebních vlivů, je úžasný.

Tomáš Liška je členem vašeho tria, jak tahle spolupráce vznikla?

Vznikla v souvislosti s mým projektem Songs for Orchestra, který zahrnoval hudbu Karla Růžičky a moji, a od té doby spolu Tomášem a Romanem Víchou hrajeme. A protože moje velké téma je zapojování elektroniky do hudby, oslovil jsem producenta Aid Kida. Nyní natáčíme další desku, už nám chybí jen jedna nahrávací session. Mám na ní skvělé hosty – kytaristu Kirilla Jakovleva, saxofonisty Marcela Bártu a Davida Fárka a Ondru Pivce na hammondky.

S Ondřejem Pivcem si, myslím, hodně rozumíte?

S Ondrou jsem hodně spolupracoval a spolupracuju doteď, s jeho kapelou Kennedy Administration jsme dělali symfonický projekt v rámci řady SOČRu Nové horizonty. Několik let jsem dělal dramaturga téhle řady a tohle bylo vyvrcholení. Během té doby vznikla spousta nahrávek a koncertů. Nyní je bohužel pozastavená, ale doufám, že se ještě obnoví, byl to krásný projekt. V téhle řadě se spojilo celé moje skladatelské téma propojování světů různých žánrů. Mám radost, že vůbec existovala. S Českým rozhlasem jsem spolupracoval intenzivně. K jeho stému výročí založení jsem napsal bigbandovou skladbu Swinging on the Radio Waves, která byla uvedena v rámci Mladí ladí jazz.

Ráda bych se zastavila u vaší autorské tvorby. Třeba taková Cermak Road připomíná svou promyšleností, sofistikovaností a řádem kompozice Miloslava Kabeláče. I tou silou, která se neustále stupňuje. Jak a kdy tahle skladba vznikla?

Tahle skladba je pojmenovaná po Cermak Road v Chicagu a je inspirovaná mou návštěvou Ameriky. Před covidem v roce 2019 jsem měl sólo kanadsko-americké turné, objížděl jsem kluby a české komunity a poslední zastávka byla v Chicagu. Kousek od Cermak Road jsem bydlel u kamarádky Ireny Čajkové, vystupoval jsem mimo jiné i v T. G. Masaryk School ve čtvrti Cicero. Ta skladba je inspirovaná místy, která jsem navštívil, a časem, který jsem tam strávil. Těší mě a je mi ctí, že vám ta skladba připomíná svou naléhavostí Kabeláče. Mám ho moc rád.

Album Songs and Old Forms, cyklus dvaceti klavírních kompozic, jste zkomponoval během let 2016–2020 a následně vydal na CD. Je to nádherná příjemná hudba, která se dobře poslouchá, přitom je zajímavá rozvíjením témat. Co je v jazzové kompozici důležitější – nápad tématu, nebo jeho rozvíjení?

Obojí. Jazzová kompozice celým svým vývojem a svou historií dospěla do velmi sofistikovaných hudebních tvarů. Jazzový skladatel je tvůrce, který má vynikající znalosti, umí instrumentovat a skladbu dobře vystavět. Historický vývoj kompozice pro big band je definován evolucí specifických aranžérských technik, inovativním přístupem k harmonizaci sekcí a transformací tradičních hudebních forem v kontextu velkého jazzového orchestru. Když píšete jazzovou skladbu, je to stejný energetický výdaj, jako když pracujete na kompozici pro symfonický orchestr. Jen je to jiný způsob přemýšlení, musíte vědět, že píšete pro jiný typ hráčů, kteří mají vynikající rytmické schopnosti a specifické frázování. Skladatelé jako Jim McNeely, Maria Schneider nebo v současnosti Darcy James Argue, to jsou opravdu mistři neskutečné invence a tvůrčí zběhlosti na tomto poli.

Vaše skladby například z alb Alchemy nebo Songs and Old Forms na mě působí spíše dojmem klidu než neklidu.

I můj profesor na HAMU Juraj Filas říkal, že jsem moc velký kliďas. Byl energický a vždycky se snažil vnést do mé klidné vyjadřovací polohy nějakou energii, nějaký neklid. On měl raději rychlejší věci, já tíhnu spíš k tomuhle. Od začátku byl mým idolem Bill Evans, jehož vyjadřování je lyričtější.

Jste členem Pražské šestky, skupiny šesti českých skladatelů, kteří komponují pro big band Concept Art Orchestra. Hrála při jejím založení roli nějaká evokace Pařížskou šestkou?

Možná ano, ale roli spíš sehrálo něco jiného. Zvlášť v tom našem menšinovém světě a ve světě autorské tvorby je velká síla v tom, když se lidi spojí dohromady. Koneckonců i Pařížská šestka utvořila skupinu, aby její koncerty byly zajímavější. Když každý přijde s tím svým, je pak dramaturgie koncertu zajímavější. Teď už se s Concept Art Orchestra dlouho nic nedělo, ale historie tohohle uskupení i desky, které se natočily, jsou pozoruhodné. Všechno to zaštiťovala Štěpánka Balcarová, ona byla ten hlavní tahoun a dirigentka, já jsem to měl moc rád, protože bylo vždycky úžasné spojit nesourodé, nespojitelné individuality.

Už jste zmínil dokončování nové desky s triem a Aid Kidem, co dalšího připravujete?

Měl jsem teď intenzivní období, kdy jsem pracoval na hudbě pro velké ansámbly a symfonické orchestry, hodně jsem aranžoval, psal jsem pro divadlo a film… Trvá spolupráce se SOČRem, dělal jsem aranžmá pro FOK a taky projekt s Ondrou Pivcem, který měl u nás premiéru vloni a pak jsme to hráli v Tbilisi. Tyhle věci mi zabraly asi dva roky. Teď chci po té dlouhé pauze zase začít fungovat s kapelou. Hrajeme se zpěvačkou Lenou Yellow a znovu se věnuju sólo pianu a improvizačnímu duu s Aid Kidem, s kterým vystoupíme 23. května v Purkrabství na Vyšehradě, lze nás slyšet i v Jazz Docku.

Můžete přiblížit dva zajímavé projekty, na kterých se podílíte?

Varhanice Katta napsala úžasnou skladbu Missa organum a oslovila mě, jestli bych nevytvořil aranžmá pro symfonický orchestr. Koncert je naplánovaný na říjen ve Zlíně. To je úplně čerstvá spolupráce, nikdy jsme spolu nic nedělali. Moc se mi líbí, s jakou energií do všeho jde a snaží se, aby její hudba žila.

A rád bych uvedl poslední skladbu svého mentora Karla Růžičky, kterého jsem měl moc rád. Jmenuje se Friendship Suite (Suita přátelství) a každá část je pojmenovaná buď po jeho kamarádovi, nebo nějakém idolu. Jsou tam například části jako Duke (Ellington), Dašek (Rudolf). Po Růžičkově smrti jsem dostal od jeho bratra Evžena všechny rukopisy z Karlovy pozůstalosti a objevil jsem tam tuhle suitu. Rád bych, aby zazněla – už na tom s Jirkou Slavíkem pracujeme –, protože je to jednak Karlova poslední skladba, kterou napsal, a zároveň poslední, kterou zahrál. Je to krásná muzika, určená pro tentet, deset hráčů. Doufám, že by se mohlo povést ji znovu uvést ve spolupráci s Jazz Fest Brno. A kdyby se to navíc nahrálo, bylo by to krásný. Je hrozně důležité, aby i mladší generace trošku reflektovaly, co se dělo před nimi, a nebály se uvádět i jiné skladby než jen ty svoje. Karel Růžička byl inspirativní osobnost a výborný skladatel, proto je důležité jeho hudbu připomínat.