Pavel Žalman Lohonka: Autor, který zůstal věrný písni

Letos v březnu Žalman slavil osmdesátiny. Ptejme se při té příležitosti ne na to, co všechno za ta léta dokázal, ale jakým způsobem tvoří a proč jeho písně přežívají. Protože u Žalmana nejde jen o jednotlivé hity, jako jsou Jantarová země, Rána v trávě nebo Všech vandráků múza, ale o celek, který se skládá pomalu, nenápadně, a o to pevněji.

Když bylo Pavlu Lohonkovi pětapadesát let, poskytl bilanční rozhovor časopisu Folk & country. V něm vysvětluje: „Já nejsem rebel v písničkách. Já se snažím, aby písnička měla dlouhodobý dopad, aby byla obecnější. Písnička by měla lidem spíš pomáhat, ne je burcovat. Pohladit je, lidi potřebují víc něhy. Vždyť se podívejte do našich médií, co se valí na lidi ze všech stran.“ Zatímco část českého folku tedy vyrůstala z protestu, ironie nebo společenské výpovědi, Žalman se od počátku ubíral jinudy. Neznamená to, že by ignoroval realitu. Znamená to, že ji nepřevádí do konfliktu, ale do obrazu, nálady a vyprávění. Nehledá ostré hrany, ale spojnice.

Píseň v jejím nejčistším tvaru

V letech 1969–1985 působil v jihočeské folkové skupině Minnesengři. A už tehdy se pohyboval na pomezí mezi inspirací americkým folkem a návratem k domácí tradici. Folk pro něj nebyl importovaným stylem, ale jazykem, který se dá přirozeně přeložit do českého prostředí. Lidová píseň přitom nebyla muzeálním artefaktem, ale živým zdrojem. Jak sám vzpomíná, přitahovala ho „obrovská pokladnice jihočeských lidových písní“, které se spoluhráči chtěli předávat dál. Výsledkem byly nejen koncertní programy, ale i nahrávky jako Nezacházej slunce nebo Už sluníčko z hory vyšlo, které ukazují, jak přirozeně dokázali propojit lidovou píseň s tehdejším folkovým cítěním.

Přitom nešlo o sběratelství ani rekonstrukci, ale o pokračování tradice. Žalman se nikdy nestal folkloristou v akademickém smyslu, ale zůstal tím, kdo tradici přenáší. Mimochodem v televizním seriálu Legendy folku & country vzpomíná: „Když jsme začali dělat s Minnesengry lidové písničky, občas nám lidé psali takové výhrůžné dopisy, co že si dovolujeme dělat s drnkacími nástroji, s kytarami. Ale později jsem se seznámil s Josefem Režným, sběratelem lidových písní, a ten nám řekl krásnou věc: Vždyť v minulém [19.] století se hrálo hlavně na drnkací nástroje…“

I Žalmanova autorská tvorba je postavena na písni v jejím nejčistším tvaru. Ne na aranžmá, ne na zvuku, ne na stylu. Na melodii, rytmu a sdělení, což odráží mimo jiné právě inspiraci folklorem. Je to přístup, který může působit samozřejmě – a právě v tom je jeho síla i slabina. Při prvním poslechu se může zdát, že „se nic neděje“. Žádné dramatické zvraty, žádné efektní refrény, žádná stylová exhibice. Teprve čas ukáže, jak pevně jsou tyto písně vystavěné.

Jeho melodika je charakteristická: klenutá, přirozená, často lehce melancholická. Není okázalá, ale je zapamatovatelná. A především – obstojí i bez aranžérských berliček. To je důležité pro pochopení dlouhověkosti Žalmanových hitů. Písničky, které fungují samy o sobě, se dají hrát v různých podobách, v různých sestavách, v různých časech. Tedy nejen u táboráku nebo na rodinné oslavě, ale například i se swingovou kapelou. Ostatně sám Žalman se ke svým starším písním opakovaně vrací a zkouší je prezentovat v novém kabátku, s novými sestavami a v nové instrumentaci.

Překvapení netřeba

Dalším klíčem k pochopení Lohonkovy tvorby je jeho vztah ke kapele. Skupina Žalman & spol., která původně vznikla jako trio výrazných osobností v roce 1982 (s Antonínem Hlaváčem a Pavlínou Jíšovou), nikdy nebyla pouhým doprovodem. Byla prostředím, ve kterém písně vznikaly, rostly a měnily se. Jiná byla sestava s manželi Jindřiškou a Janem Brožovými, jiná ta současná, v níž po Žalmanově boku stojí zpěvačka Michaela Hálková, kytarista Petr Havrda a baskytarista Petr Novotný. Všechny však interpretují písně svého kapelníka důvěryhodně a přesvědčivě. On sám v rozhovoru pro Radio Proglas v době 75. narozenin řekl: „Spoluhráči nebo kolegové z kapely mě musí inspirovat. A taky to musí být dobrá parta. Bez dobré party v kapele, bez dobrého ovzduší nemohu pracovat.“ Pojmenovává tak svůj tvůrčí princip. Žalman není písničkář-solitér v pravém slova smyslu. Potřebuje dialog, reakci, sdílení. A tento dialog pokračuje i poté, co je píseň napsána, nazpívána, zaznamenána na album. Právě v dialogu s těmi, kdo si ji dál zpívají a přehrávají, pokračuje život těchto písní.

Ale zpět k Žalmanovým kapelám. I když má pro každou změnu nějaký důvod a několikrát se vyměnila opravdu téměř celá sestava (osoba Petra Novotného jako stálice po Žalmanově boku je spíše výjimkou), nikdy to ve zpětném pohledu nepůsobilo jako dramatický zlom. Přicházejí noví hráči, nové hlasy, nové impulzy – ale celek drží pohromadě. V 90. letech například příchod Jindřišky a Honzy Brožových znamenal výrazné omlazení zvuku. Nešlo však o změnu směru, spíš o jeho oživení. A podobným impulsem byl i návrat Michaely Hálkové, která členkou Spol. už dříve byla a po delší pauze dokázala navázat. Zároveň zůstává zřejmé, že Spol. je především Žalmanova kapela. I když zvláště ženské hlasy jsou v písních důležité, autorské těžiště je jasně dané. Spoluhráči přinášejí energii, aranže, někdy i jednotlivé skladby, ale základní poetika vychází z něj.

Žalman není autor, který by usiloval o překvapení za každou cenu. Jeho texty jsou řemeslně přesné, někdy až prosté. Pracuje s obrazy, které jsou srozumitelné, často přírodní, někdy lehce duchovní, ale ne náboženské. Objevují se v nich motivy lásky, krajiny, putování, víry i tělesnosti – ale vždy bez potřeby šokovat. Občas sklouzne k jednodušším rýmům nebo k obrazům na hraně klišé. Jenže i to patří k jeho stylu. Nejde o nedostatek, ale o volbu: nepřetěžovat význam, nechat píseň dýchat. V tomto smyslu je Žalman skutečně „řemeslník“ – ale v tom nejlepším slova smyslu. Ví, jak píseň postavit, jak ji vést, jak ji uzavřít. A ví také, kdy už by bylo přidávání na škodu.

Jedna z nejčastějších výtek vůči Žalmanovi zní: opakuje se. Vrací se k podobným tématům, náladám i melodickým postupům. Při bližším pohledu se ale ukazuje, že nejde o stagnaci, ale o kontinuitu. Nehledá stále nové výrazy – prohlubuje ty stávající. Jeho tvorba tak nepůsobí jako lineární vývoj, ale spíše jako návraty k témuž z různých stran. To je patrné i na jeho albech. Od prvních tří autorských desek (Žalman & spol., Jantarová země, Hodina usmíření) se klene výrazný oblouk neméně silných alb jako Sbohem romantiko, V roce jedna, Nápis na štítu domu až po nejnovější nahrávky. Tematické odbočky typu alb lidových písní (Tu neděli po ránu, Láska a smrt), trampských písní (Potlach v mé duši) nebo živé nahrávky (Živě na Moravě, Živě v Telči) nejsou jen zpestřením repertoáru, ale zpřesněním portrétu Žalmana jako skladatele a interpreta.

Neokázalé experimentování

Ano, bylo by chybou vnímat Žalmana jako autora, který se točí v kruhu a vrací se stále na totéž místo. V jeho tvorbě najdeme řadu experimentů – jen nejsou okázalé. Objevují se prvky keltské hudby, folkrocku, šansonu, jazzu, orchestrálních aranží. Například na albu Všechno je teď z roku 2020 slyšíme prvky, které u něj dříve stály spíše na okraji – plastičtější harmonii, výraznější práci s dynamikou, místy až orchestrální šíři. Jako by se intimní písničkářský svět otevřel do většího prostoru, aniž by ztratil svou soustředěnost. Podobně se proměňuje i tematická rovina. Zatímco starší písně často stavěly na konkrétním příběhu či obrazu, zde se do popředí dostává obecnější reflexe času a lidské zkušenosti. Motiv přítomného okamžiku – naznačený už samotným názvem alba – není jen poetickým gestem, ale klíčem k celému vyznění: jde o tiché bilancování, které nepůsobí uzavřeně, spíše smířeně a otevřeně zároveň. Ani tyto experimenty, mezi něž patří i jazzové album Zavěšený kafe z roku 2017, nerozbíjejí základní strukturu. Píseň zůstává středem. Styl je jen prostředek, nikoli cíl.

Dlouhá kariéra přináší i momenty pochybností. V jednom rozhovoru Žalman například říká: „Jeden čas jsem měl období, kdy jsem se podíval na kytaru a bylo mi fyzicky špatně. Přišlo mi, že pořád vydávám energii a nedokážu jinou přijímat.“ Takové přiznání není samozřejmé. Ukazuje, že za zdánlivou lehkostí stojí i únava a pochybnosti. Přitom řešení bylo překvapivě prosté: nová kytara, noví lidé a nové impulzy. Zní to banálně, ale právě v tom je podstata. Žalman nehledá velká řešení. Hledá konkrétní, praktické kroky, které ho vrátí k tomu, co je podstatné: k písni.

Pavel Lohonka nikdy nebyl autorem skladeb, které by měly jen tak ležet v šuplíku. Jeho písně vznikají s vědomím publika, s představou sdílení. „Lidé čekají na nové písničky,“ zaznívá v jednom starším rozhovoru pro časopis Folk & country. Přitom nejde o to, že něco vzniká na základě poptávky. Publikum je součástí procesu, spolutvůrcem atmosféry. „Člověk musí na jevišti cítit, že tam o něco jde. Měl by mu z toho běhat mráz po zádech, i když to hraje po sté.“ To je ostatně typické pro celý folk jako žánr – ale u Žalmana to platí zvlášť. Jeho písně nejsou uzavřené, existují naplno až ve chvíli, kdy zazní.

Pavel Žalman Lohonka není autor, který by měnil dějiny hudby. Ale je jedním z těch, kteří je pomáhají udržovat. Jeho přínos spočívá v kontinuitě a v důvěře v píseň jako základní formu sdělení. Už několik desetiletí dokáže přinášet melodie, které zní, jako by tu byly odjakživa.