FORREST JUMP: Na tvorbě je nejzábavnější, že nikdy nevíš, co se stane

Forrest Jump letos slaví 25 let nikdy nepřerušené existence, přičemž celou dobu jsi u toho byl pouze ty. Vím, že to je otřepaná a spekulativní otázka, ale napadlo by tě tenkrát při založení kapely, že prokáže takovou trvanlivost?

Před čtvrt stoletím mě to vůbec nenapadlo. Prazáklad Forrest Jump se formoval už od roku 1991 v kapele Animalia, ve které jsme se Silvestrem Mullerem (posléze původní bubeník Forrest Jump) a Mirou Kosou (původní kytarista Forrest Jump) společně dělali randál do roku 1996. Poté jsem do roku 2000 hrál na bicí ve skupině Beetlejuice – a obě ty kapely jsem v té době považoval za „dlouhotrvající“. S Forrest Jump bylo prvních pár let hodně euforických, protože jsme konečně mohli nakráčet do studia a udělat první nahrávky. Najednou to bylo pět let, poté deset, za chvíli patnáct. Sestava se promíchala a letos je to pětadvacet let. Vlastně mi přijde, jako bychom v zakouřené zkušebně v Němčanech zakládali tu kapelu včera.

Kdy jsi o její další existenci nejvíc pochyboval? Bylo to na přelomu let 2021/2022, kdy jsi v ní téměř ze dne na den zůstal úplně sám?

Na konci roku 2021 jsem si řekl, že si dám dva měsíce na to, abych sám sobě odpověděl, jestli se mi chce podstupovat martyrium skládání nového týmu. A nakonec jsem si odpověděl, že ano. Viděno zpětně musím říct, že se opět potvrdilo rčení o tom, že vše špatné je k něčemu dobré. Ale abych odpověděl na tvoji otázku: pochybnost o existenci Forrest Jump jsem neměl nikdy. Ty dva měsíce považuji jen za takové přemýšlecí období.

Čeho si za to čtvrtstoletí nejvíce považuješ? Jaké jsou podle tebe největší, respektive stěžejní/klíčové úspěchy Forrest Jump?

Za úplně největší úspěch považuji fakt, že až na nepodstatné výjimky máme se všemi bývalými členy týmu skvělý vztah, což se potvrdilo při oslavách zmiňovaných pětadvaceti let. Bylo super se se všemi potkat, pokecat a zahrát si. Hodně si taky užívám kvantum koncertů, kdy si s fanoušky vzájemně předáme spoustu energie. Nikdy nebudu považovat za samozřejmé stát na pódiu a mít možnost hrát muziku na dobrý aparát se skvělým zázemím. Je to vlastně něco, o čem jsme v devadesátkách jen snili.

Skupina prošla zajímavým nejen hudebním vývojem. Máš pocit, že probíhal zcela přirozeně, nebo byl částečně „vynucen“ i četnými personálními změnami?

Myslím, že šlo o přirozený vývoj, který byl do velké míry ovlivněný právě tebou zmiňovanými změnami. I když, abych to upřesnil: prvních patnáct let jsme s výjimkou baskytary hráli ve stejné sestavě. Najednou nám ale bylo kolem čtyřicítky a někteří z kluků naprosto přirozeně upřednostnili jiné priority. V kapele jako Forrest Jump – rozuměj v kapele, která je do velké míry koníčkem a nikoho z jejích členů neživí – prostě ke změnám docházet bude, s tím se dá máloco dělat. Když po dvaceti letech odešel hlavní tvůrce hudební stránky Forrest Jump Mira Kosa a přišel Michal Stochleba, došlo samozřejmě ke změně chemie ve skupině a naprosto přirozeně i k posunu v tvorbě. Uvidíme, kam nás hudební vítr zavede dál. Je to jedna z věcí, která mě na tvorbě nesmírně baví – že nikdy nevíš, co se stane.

À propos, nakolik se na Forrest Jump projevovalo nebo třeba i dnes projevuje to, co se v dané době hrálo/hraje ve světě a co se vám líbilo/líbí? Obecně vzato, měli jste někdy potřebu se jakkoliv přizpůsobovat pomyslnému aktuálnímu dění a vývoji posluchačských preferencí? Anebo jste vždy usilovali prvořadě o to, aby se naopak posluchač přizpůsobil vašemu cítění a vašemu pohledu na věc?

Těžko se mi to hodnotí, ale za sebe v tvorbě Forrest Jump vnímám celých pětadvacet let silnou kontinuitu. Samozřejmě na sebe necháváš v každém období působit hudební dění kolem tebe a vlastně nedokážu vyloučit, že bychom se nikdy podvědomě nenechali inspirovat. Troufám si ale neskromně říct, že jsme do naší tvorby vždy dostali kus duše Forrest Jump. Můj díl byl vždy především textový, a přestože obdivuji spoustu básníků a textařů, nakonec jsi u toho stejně sám a chceš fanouškům předat myšlenku, o které doufáš, že nebude znít kýčovitě, nudně nebo prázdně.

Forrest Jump absolvovali několik turné coby předkapela známějších a úspěšnějších formací jako Traktor, Dymytry nebo Arakain. Pomohlo vám to nějak opravdu výrazně? Často se o tomto přístupu totiž vedou spory v tom smyslu, že publikum těchto již velkých kapel nějací předskokané nezajímají a stejně je většina lidí jen odzívne, takže to je trochu zbytečné úsilí, ztráta času a někdy i peněz. Protože co si budeme namlouvat, to „supportování“ často není zadarmo...

Nevím, jak to chodí u ostatních kapel, ale my měli štěstí, že si nás skupiny jako Traktor, Arakain, Dymytry nebo Citron vybraly samy a tím pádem jsme do vlastní kapsy sahat nemuseli. Odmýšlím samozřejmě náklady na dopravu atd., kterou holt musíš pokrýt třeba prodejem merchandise. Myslím, že hodně záleží na tom, jak kapela k předskakování přistoupí. Je jasné, že pokaždé předstupuješ před publikum, které musíš přesvědčit, že stojíš za jeho pozornost. Vlastně každá z těch tour nám pomohla získat nové fanoušky, a kdybych znovu stál před rozhodnutím, které jsme v dané době dělali, opět bych hlasoval pro účast. Možná si to dnes s odstupem času romantizuji, ale vidět zblízka zpěváky jako Honza Toužimský, Martin Kapek nebo Láďa Křížek a zažít fungování zázemí a týmu třeba v rámci turné Monster Meeting, to si budu pamatovat ještě na smrtelné posteli.

Mimochodem, pro zmiňovaný Arakain jsi pod uměleckým jménem Michail Fabien také napsal nějaké texty a oni se ti nakonec „odvděčili“ tak, že k sobě z Forrest Jump přetáhli baskytaristu Marka Loučku. Necítil jsi to jako něco v duchu „pro dobrotu na žebrotu“?

Vůbec ne, po pravdě řečeno spíš naopak. S Márou jsme hráli téměř deset let, pár let jsme se vídali téměř denně a fakt, že nastoupil k mojí o parník nejoblíbenější české kapele, je něco, co mu na tisíc procent přeju. Každý z nás odmalička sní o tom, co se Márovi povedlo – hrát muziku, která tě baví, a zároveň být hudební profesionál. Držím mu pěsti! A co se týče textování pro Arakain: jak už jsem naznačil, od svých dvanácti let jsem Arakainem „odkojený“, takže psát pro něj texty pro mě byla radost, čest a slušná výzva.

Když už jsme se dostali k textům: Forrest Jump začínali jako anglicky zpívající těleso, ale poměrně brzy, už po prvním albu, přešli k mateřštině. Co tě k tomu vedlo?

Chtěl jsem si zazpívat s publikem. V klubech, kde jsme hráli na začátku, jsem byl k lidem hodně blízko, a když přišel refrén, viděl jsem, že fanoušci sice cítí rytmus, ale vůbec netuší, o čem zpívám a proč se u toho ksichtím... Navíc je čeština pro každého textaře obrovskou výzvou a já mám výzvy rád.

Na myšlenkový obsah vaše skupina vždy kladla velký důraz. Sdílíš názor, že texty jsou u písně naprosto rovnocenně důležitá složka jako muzika?

Za mě to platí naprosto stoprocentně. Anglicky jsem se začal pořádně učit kvůli tomu, abych věděl, co mi chtějí říct John Lennon, Jim Morrison nebo James Hetfield. Chápu lidi, pro které je muzika silná sama o sobě, ale dobrý text dokáže podle mého názoru píseň posunout o hodně „vejš“. Navíc když slyšíš verše pánů Hraběte, Kryla nebo ze současnosti například Polyho (Insania) či Deseda (Dark Gamballe), zjišťuješ, že čeština může být přes svoji komplikovanost velmi hravá. V loňském roce mě třeba naprosto odstřelilo album Ostraka Michala Prokopa, díky kterému jsem objevil podle mého geniální kumšt Michala Bulíře. Čistá nádhera.

V jakém rozpoložení či prostředí se musíš nacházet, abys mohl tvořit? A jsi zvyklý psát až na hotovou hudbu, nebo některé texty vznikaly nezávisle na ní?

Z pětadevadesáti procent píšu texty na hudbu. Nechávám se inspirovat náladou písně a snažím se ji textem podpořit. Drtivá většina textů vzniká v autě, kde si zpívám do demáčů, a občas mě to stojí pár stokorun na pokutách, když se objeví nějaký řízný riff. To pak jen doufám, že mě u toho radar i nevyfotil, protože to musí být strašidelné grimasy.

Jako jeden ze zpěváků ses podílel na zajímavém, bohužel toliko koncertním projektu Bohemian Metal Rhapsody, za nímž stál již zesnulý Radim Pařízek, jinak bubeník a kapelník Citronu. Co ti tahle zkušenost přinesla? A bude to celé mít ještě nějaké pokračování?

Bylo neskutečně zajímavé nahlédnout pod pokličku při tvorbě lidem jako Radim Pařízek nebo Djordje Erić (bývalý kytarista Citronu – pozn. aut.). Navíc v Bohemian Metal Rhapsody byla vždy skvělá atmosféra podpořená výbornými hlasy zpěvaček a zpěváků. Osobně mě vždycky bavilo sledovat při práci kolegy Petra Kutheila (nyní Motorband) a Lukiho Písaříka (Niakara, Plán B, 4 Rockeři, RockOpera Praha) – to jsou hlasoví zabijáci. Nemůžu nevzpomenout ani na veskrze inspirativní rozhovory s kytaristou Herim Joensenem z úspěšné faerské skupiny Týr, který se na Bohemian Metal Rhapsody také aktivně podílel. A jestli bude „další díl“? To může zodpovědět jediný člověk – Radim Pařízek mladší. Pokud bude moje maličkost žádána, vždy rád celý tým uvidím!

Předloni jste vydali zvláštní CD Předobrazy, na němž jste mj. „zrockovatěli“ původně folkové písničky od Karla Kryla, Záviše a Spirituál Kvintetu. Co vás k tomu vedlo?

Jednoznačně láska k jejich tvorbě. Krylovy a Závišovy písně nám často hrají v dodávce na cestách, Spirituál kvintet mám zase spojený s mládím a táboráky, s prvními láskami... Na akustiky se špatně hrály songy od Slayer, navíc na ně děvčata neuměla tančit. Zároveň jsme na Předobrazy zařadili Pražákům je hej od Pražského výběru a Pal vocuď od Jasné páky. Měli jsme i další adepty, ale třeba není všem dnům konec.

K půlkulatému výročí vzniku jste si nadělili nové album Zítřek být nemusí. Co by vás mělo potkat a neminout dál?

Momentálně (rozhovor vznikal v červenci – pozn. aut.) se nacházíme ve stavu intenzivně koncertním a připravený máme také záznam výročního koncertu, který proběhl 21. března 2026 v Luhačovicích. Pomalu si začínáme pinkat i nové nápady, takže nudit se určitě nebudeme a těšíme se, že si s fanoušky zase předáme spoustu energie.