HURIKÁN MELODIÍ DALIBORA JANDY aneb KOLA SE KROUTÍ DÁL UŽ 40 LET

Zpěvák, skladatel a kytarista Dalibor Janda (narozen 21. března 1953 v Hranicích na Moravě – Drahotuších) je vyučený zámečník, ale v letech 1966 až 1969 absolvoval v Hranicích hudební kursy zpěvu a hry na kytaru a tam také začínal svou hudební dráhu s amatérskou skupinou Pacifik. V roce 1977 přesídlil do Prahy, kde o rok později založil amatérskou skupinu Prototyp první generace, jejímž kapelníkem byl baskytarista Pavel Petráš, svého času člen skupiny Olympic. S Prototypem Dalibor Janda vystupoval převážně na tanečních zábavách, protože na víc vlastně kapela tehdy ani neměla. V roce 1981 pak zpíval v barech a nočních podnicích ve Spolkové republice Německo a ve Švýcarsku.

Cesta do nahrávacího studia

Vůbec první studiovou nahrávkou Dalibora Jandy byl v roce 1979 duet s Evou Olmerovou Já mám naštěstí pár přátel a v roce 1980 pak přišel jeho premiérový sólový snímek, který vznikl v rozhlasovém studiu v Ústí nad Labem. Daliborovu vlastní melodii nazval autor textu Vladimír Poštulka Dívka z prázdné tramvaje. Vzpomene si ještě někdo na ten melodicky silný refrén? Lásko zmatená / stokrát ztracená / kde se skrýváš / kde tě mám / Vím, co znamenáš / z fresek na stěně tě znám. A došlo k zajímavé situaci. Zatímco duet s Evou Olmerovou natočil Janda ještě pod svým původním rodným jménem Václav, Vladimír Poštulka v případě první sólové nahrávky navrhl, aby zpívající autor použil nějaké jiné křestní jméno. Že Václav už jsou třeba Neckář nebo Vašák, stejně jako dirigenti Hybš a Zahradník. Protože byl však Janda křtěný v kostele a jeho druhé jméno bylo Dalibor, nemusel pro nápad na nové křestní jméno chodit příliš daleko. Když potom představoval svou první sólovou nahrávku v tehdy populární televizní Hitšarádě Karla Šípa a Jaroslava Uhlíře, chtěl ji uvést pouze pod jménem Dalibor. To mu však televizní vedení nedovolilo. S tím, že každý přece musí mít jméno a příjmení. Taková byla doba. A od té doby tedy na hudební scéně vystupuje jako Dalibor Janda. A že tehdejší vrchnost navíc nebyla nijak nadšená z jeho „nakřáplého“ hlasu, to je všeobecně známá věc. Od svých prvních rozhlasových nahrávek z přelomu let 1979/1980 Dalibor Janda počítá svou více než pětačtyřicetiletou hudební kariéru.

Po několika rozhlasových snímcích přišel první supraphonský singl, na který Dalibor Janda za doprovodu skupiny Josefa Kolína nazpíval v roce 1983 písničku Jahodový koktejl, která znamenala jeho první velký hit. Bezprostředně poté začal spolupracovat s baskytaristou a hráčem na klávesové nástroje Mílou Veletou, který se stal kapelníkem skupiny, s klávesistou Jiřím Kahánkem a bubeníkem Václavem Kroupou, s nimiž sestavil svůj druhý Prototyp, tentokrát už profesionální. Skupina Prototyp existuje od roku 1983 s různými obměnami muzikantů dodnes a v současné době jsou v ní tři členové, kteří společně působí už od osmdesátých let.

U Supraphonu začaly v rychlém sledu vycházet další úspěšné singly: Žít jako kaskadér / Hráli jsme kličkovanou (1984), Tak ti ď / Mini, Hurikán / Všechno na Mars, Pojď, dáme řeč / Ostrovy (všechno 1985). Bylo těžké se v té době prosadit? „Určitě,“ zamýšlí se Dalibor Janda. „Ono ale prosadit se je těžké v každé době. Já měl ještě navíc smůlu v tom, že jsem přišel do Prahy z Moravy skoro v sedmadvaceti letech. Každý z hudební branže mi tehdy říkal, že jsem na to už příliš starý, abych se na zpívání vykašlal. Na tyhle ‚dobré rady‘ jsem nakonec nedal a dneska jsem moc rád, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.“ A při pohledu do zpětného zrcátka své hudební dráhy dodává: „Co se od té doby změnilo? Částečně obsazení skupiny Prototyp a já jsem zestárnul. Dříve mě zdravili ,Čau, Dalibore‘, zatímco dneska říkají ‚Dobrý den, pane Jando‘.

Na výsluní

Dalibor Janda se na hudební scéně velice rychle etabloval a své čelné postavení pečetil častým koncertováním a současně vystupováním na největších soutěžních festivalech v zemi. A vlastně od začátku sázel na své vlastní melodie. V autorské soutěži Bratislavské lyry roku 1985 vyzpíval Cenu kritiky pro svou skladbu, kterou autor textu Jan Krůta nazval Ostrovy, ze stejného roku pochází také Zlatá Děčínská kotva, kterou v přírodním amfiteátru Bažantnice získal Dalibor Janda s písní Pojď, dáme řeč stejných autorů. V roce 1986 pak vydal s Prototypem debutové album nazvané podle jednoho z jeho největších hitů Hurikán. Nahrávky alba vznikaly ve spolupráci s Ladislavem Štaidlem v tehdy nově otevřeném, moderní nahrávací technikou vybaveném supraphonském studiu Hrnčíře. Strmý růst popularity Dalibora Jandy ve druhé polovině osmdesátých let zrcadlilo jeho umístění ve čtenářské anketě popularity týdeníku Mladý svět, pro kterou někdejší redaktor listu – a posléze proslulý cimrmanolog – Ladislav Smoljak vymyslel název Zlatý slavík. Za rok 1984 totiž obsadil Dalibor Janda v anketě 11. místo, o rok později už byl druhý a v letech 1986–1988 v téhle anketě triumfoval. Má tedy doma tři Zlaté slavíky – v roce 1986 zvítězil před Peterem Nagyem a Karlem Gottem, které za sebou nechal také v roce 1987, v roce 1988 byl na druhém místě Michal David a na třetím skončil Petr Kotvald. Teprve v roce 1989 ho ze slavičího trůnu sesadil – a na druhé místo odsunul – historicky nejčastější vítěz této ankety Karel Gott. A aby těch cen nebylo málo, v letech 1986 a 1987 získal Dalibor Janda ještě dva Diskoslavíky, což byla trofej, kterou nejúspěšnějším domácím interpretům udělovali tehdejší špičkoví kluboví diskžokejové.

Hurikán po čtyřiceti letech

Zatím poslední řadové autorské album Dalibora Jandy vyšlo v roce 2021 a jmenuje se Moment (Hurikán Records). Je to jeho v pořadí 24. album, nepočítáme-li nejrůznější kompilace největších hitů. Debutové album Hurikán (Supraphon, 1986) obsahuje nejen jeden z jeho největších a doslova ikonických hitů, ale i další písně, které se i těch čtyřicet let od svého vzniku stále těší posluchačské oblibě. Pár příkladů? Žít jako kaskadér, Snad jsem si jí měl všímat víc, Hráli jsme kličkovanou, Všechno na Mars nebo Oheň, voda, vítr.

Titulní skladba debutového alba Hurikán se stala jedním ze symbolů české pop music osmdesátých let, a kdyby snad nezazněla na některém z koncertů Dalibora Jandy a jeho skupiny Prototyp (často jako přídavek), měli by diváci a posluchači oprávněný pocit, že je o něco ošidil. Není bez zajímavosti, že píseň Hurikán vyšla poprvé už v roce 1983 na B-straně supraphonského singlu Všechno na Mars a vypráví tragický příběh mladého motorkáře, který si říká Hurikán – je rychlý, sebevědomý, ale riskuje život. Spěchá na schůzku s dívkou, se kterou má jít do kina, dostane smyk a havaruje. Text končí policejním hlášením o pohřešovaném mladíkovi. Je to varování před bezohledností na silnicích a píseň se stala jakousi neoficiální hymnou motorkářů.

Hlas jako přejetý rašplí

Dalibor Janda patří – stejně jako třeba Jiří Schelinger – do oné nepočetné kategorie domácích zpěváků s charakteristicky zabarveným hlasem, pro který se vžilo označení chraplák. K barvě svého hlasu dodává: „S takovým hlasem jsem se narodil. Ale probudí se k životu vlastně jenom tehdy, když zpívám. Když mluvím, mám hlas jako každý druhý. Nepiju alkohol a za celý život jsem nevykouřil ani jednu cigaretu. Svůj hlas nijak neřeším a prakticky se o něj nestarám. Taková hlasová barva ale má i své výhody – když jsem třeba trošku nastydlý, tak to není ani moc poznat. Když má ale člověk třeba chřipku, tak zpívat prostě nejde. To se pak koncert musí zrušit. Navíc už mi není třicet, abych si s hlasem nějak zbytečně zahrával...“

Dobře utajené Sanremo

Zkraje roku 1990 vystupoval Dalibor Janda na nejstarším písňovém festivalu Evropy, v italských klimatických lázních Sanremo, na jevišti tamního divadla Ariston. Prestižní festival, který existuje od roku 1951, se má stále čile k světu a jeho organizátoři přišli bezprostředně po pádu Berlínské zdi s nápadem představit na festivalovém galavečeru interprety ze zemí někdejšího východního bloku. A už tehdy, jako kdyby tušili, že dny federálního Československa se krátí, pozvali jednoho českého a jednoho slovenského interpreta. Vedle Dalibora Jandy se tak galakoncertu festivalu Sanremo ´90 zúčastnil také Pavol Habera. Dalibor Janda interpretoval svou melodii Jen ty samotná a já, při jejímž expresivním, italsky zpívaném refrénu publikum nadšeně aplaudovalo vestoje. O jeho tehdejším hostování v Sanremu se v našich sdělovacích prostředcích ale vůbec neinformovalo, jako kdyby k němu ani nedošlo.

Po sametové revoluci v listopadu 1989 se postavení Dalibora Jandy na hudební scéně dramaticky změnilo. Stejně jako mnoho dalších umělců spojených s předlistopadovou érou se rázem ocitl mimo hlavní mediální proud. Sám to popisuje jako paradox: ještě před listopadem o něm novináři psali jako o „nesocialistickém“ zpěvákovi s chraplavým hlasem a neformálním stylem (neoholený, ruce v kapsách), po revoluci ho někteří označovali za „totalitního“ či „nomenklaturního“ interpreta. Přestali ho masivně hrát v rádiích a méně ho zvali do televizních pořadů.

Janda rozpustil kapelu Prototyp a rozhodl se osamostatnit. Odešel od Supraphonu a založil si vlastní vydavatelství a hudební agenturu Hurikán Records. Sám to později hodnotil jako správný, i když zpočátku velmi riskantní krok – ve vydavatelství vyšlo zatím kolem devadesáti titulů, a to nejen jeho vlastních. Desky, respektive disky, se sice slušně prodávaly, ale bez podpory velkých médií a rádií je cesta k posluchačům složitější. Dnes Dalibor Janda s obnovenou kapelou Prototyp odehraje desítky koncertů ročně (v posledních letech kolem padesáti i více), často s dcerou Jiřinou Annou Jandovou jako hostem. Koncertní turné k pětačtyřiceti letům na profesionální hudební dráze odstartovalo vloni a jednou z jeho zastávek byla vyprodaná pražská Lucerna.

A co spisovatel a textař zásadních Daliborových hitů Jan Krůta?

„Na naše první setkání si vzpomínám docela dobře. Měl jsem zrovna před uzávěrkou nového čísla týdeníku Mladý svět, kde jsem pracoval jako redaktor, a ještě jsem si naposledy četl odevzdávaný rukopis. Někdo zaklepal a vešli dva týpci. Klavírista Jirka Kahánek a za ním neznámý vlasatý a vousatý kluk. ‚To je Vašek Janda, on zpívá,‘ řekl Kahánek a za pět minut odcházeli. Já jsem k večeru odjel domů s kazetou nahranou na nějaké tancovačce. Odhaduji rok 1981… Do tehdejších let populárních krasohlasů se Dalibor naboural, jako když prokopneš buben. Po marných pokusech prosadit se v tehdejším uhlazeném popu s česky otextovaným hard rockem jsme zkusili otextovat a nahrát Daliborovy melodie. I s nálepkou ‚nesocialistického hlasu‘ byly už první singly průlomem. A když vyšla v roce 1986 první dlouhohrající deska, byly karty rozdané. Hurikána se prodalo skoro 360 tisíc a následujícího alba Kde jsi skoro půl milionu.

Dalibor je narozený ve znamení Berana… Tvrdá palice. Na jedné straně obdivuhodné – nováček v branži odmítá nabízené písně ze šuplíků slavných autorů. Z důvodů neústupnosti pomlouvaný a těžko trpěný zavedenými hudebními stájemi a kvůli nepřizpůsobivosti nemilovaný tehdejšími skoro všemocnými šajbami.

Na druhé straně nijak jednoduchý případ pro autorskou spolupráci. O té svědčí i náš rozdílný počet uváděných společných písní. Když já někdy tvrdím, že jsem pro Dalibora napsal přes stovku textů, on uvádí přes osmdesát společných písní. Většinou jsem se s textem strefoval do jeho hudby napoprvé, ale například k písničce Kde jsi jsem napsal dvanáct textů. Pro textaře byl občas nevyzpytatelný, ale když hudba i texty konečně docvakly, hity se jenom sypaly.

Když se člověk po tolika letech ohlíží za tehdejšími vlastními „kousky“, určitě by něco vylepšoval. Mně se třeba při poslechu Hurikána pořád vrací výtka hudebního režiséra v tehdejším studiu Mozarteum, že v řádce textu ‚kola se točí dál‘ musím hned na místě vymyslet text tak, aby místo slova točí bylo jiné s dlouhou první slabikou. S hudebním režisérem se tehdy nedalo moc diskutovat a navíc měl pravdu, že dlouhá slabika byla v tom místě zpěvnější. Vyhrkl jsem ‚kroutí‘. A už se jelo naostro, a mně bylo hned jasné, že mě ta oprava bude trápit až do smrti. Kola se kroutí dál… Kola se po havárce mohla i zkroutit, ale setrvačností se přece kola točí dál… Co s tím dneska nadělám?