Pavel Kučera: Důležitý je pro mě příběh umělce, ať už si o jeho tvorbě myslím cokoliv

Právě jsme se seznámili někde v hospodě na baru a já se tě zeptám: „Co ty vlastně děláš, Pavle?“ Co mi odpovíš? Jak sám na sebe nahlížíš?

Vždycky říkám, že jsem novinář lomeno hudební novinář. Nejenom hudební, ale zkrátka novinář, publicista. To obsahuje spoustu činností. Pokračuju v natáčení pořadu On Air. Do toho úzce spolupracuju s Českou televizí, teď pracuju na seriálu o čtyřiceti letech českého metalu, ke kterému jsem napsal scénář. V létě jsme dotočili dokumentární film o skupině Oceán s názvem Pyramida snů – Příběh Oceánu, z toho mám velkou radost. Nedávno jsem dělal pro Vogue rozhovor s anglickou zpěvačkou Alyshou, jinak už se psaní skoro nevěnuju. Mám pořad FRESH! na Rádiu Express a mnoho let organizuju ceny Apollo. A taky hodně učím.

Učíš? Tahle informace mi utekla. Co učíš? 

Učím přibližně čtvrtým rokem DAW (Digital Audio Workstation, pozn. redaktora), to znamená výuku v hudebních programech jako Cubase, Ableton, Logic a občas něco dalšího. Začal jsem se tomu věnovat během covidu a docela to funguje. Chodí ke mně muzikanti, kteří se v hudebních programech chtějí naučit pracovat. Často jsou to mnohem lepší hudebníci než já. Třeba ke mně chodí jeden jazzový pianista, který kdykoliv sedne za mé klávesy, tak začnu žárlit, co s nimi dovede. Ale on zase neumí nahrávat, pracovat s efekty a MIDI. Dál ke mně chodí například Martin Zeller z Cocotte Minute, kterého učím pracovat v Cubase.

Nejvíc vidět jsi poslední roky ve zmíněném pořadu On Air. Kolik dílů už máš za sebou?

Chybí nám pár dílů do čtyřstého natáčení. To je číslo, které jsem si před těmi více než sedmi lety, kdy jsme s Filipem Černým, dneska už bohužel zesnulým, rozjeli, vůbec neuměl představit.

Na otázku „Co jsi cestou sem poslouchal/a?“ už bys mohl mít v podstatě copyright. Jakou nejzábavnější odpověď jsi za těch téměř 400 dílů dostal?

To si nevzpomenu, ale nejvtipnější situace nastala s Bárou Polákovou, když jsem ji do pořadu pozval podruhé. Přijela tehdy o něco později, byli jsme kvůli tomu trochu v presu a já jsem jí tu úvodní otázku, co cestou do studia poslouchala, nepoložil. Prostě jsem na to zapomněl a rovnou jsem se zeptal na něco jiného. A ona na mě: „Počkej, ty se mě nezeptáš, co jsem cestou sem poslouchala?“ Tak jsme začali znovu. Pobavilo mě, že jsem se jednou jedinkrát nezeptal a hned jsem kvůli tomu dostal vynadáno.

Tvoji hosté někdy působí, že je ta otázka překvapila, naposledy jsem to zaznamenal u Petry Černocké. Což mě trochu překvapuje, protože přece každý musí čekat, že ta klasická otázka na úvod zazní. Ptáš se na ni pokaždé.

Jenže všichni ten pořad neznají. Zrovna Petra Černocká ho neznala. Přesně na tohle téma jsem napsal knížku Mediální koučink (nejen) pro firmy, kde řeším i to, že je nutné se na rozhovor připravit i z pozice dotazovaného. Jinak už po té úvodní otázce většinou odtuším, jak ten rozhovor bude vypadat. Je rozdíl, když někdo ví, kam přišel a jak se bude rozhovor odehrávat, anebo vůbec netuší.

Nemáš problém mluvit v podstatě s nikým. Zveš si umělce z ryze alternativního spektra a naopak úplného mainstreemu, včetně normalizačních hudebníků. Je tohle nevymezování se něco, k čemu jsi musel dozrát?

Svoji představu jsem měl už od začátku jasně danou. Žádné věkové ani žánrové vymezení, prostě scéna v celé šířce. Takhle jsem to tehdy Filipovi Černému říkal, že chci mít vedle sebe Evu a Vaška a třeba Štěpána Smetáčka. Mimochodem zrovna Václava Ševčíka z někdejšího dua Eva a Vašek bych moc rád pozval, už se o to nějaký čas snažím, ale on tráví hodně času v zahraničí. Vždycky mi šlo o pestrost. I když mě hudba některých mých hostů vůbec nezajímá – a tady určitě nechci být konkrétní – tak mě vždy zajímá, co si o té hudbě myslí, jak o ní uvažují, co je k hudbě přivedlo. Možná proto se často v komentářích objevuje postřeh, že si lidé často poslechnou rozhovor i s lidmi, jejichž hudbu by si nepustili.

Ty ses ale ptal, jestli jsem k tomu musel dozrát. Vlastně nemusel. Vždycky jsem poslouchal takzvaně všechno, nikdy jsem nebyl hudební snob. Spousta lidí si navíc plete hudební publicistiku s fanouškovstvím a myslí si, že dobrý rozhovor nebo článek rovná se dobrý interpret. Takhle to nefunguje. Můžeš napsat úplně pitomý článek o Radiohead a naopak skvělý text o Maxim Turbulenc. Vždycky jde o schopnost daného novináře a jeho přístup.

Když jsme kdysi dělali časopis Filter, tak jsem tam na jednu stranu psal o mladých indie kapelách jako Klaxons nebo Hadouken!, ale současně mě hrozně bavilo psát do rubriky Retro, kde jsem pátral po historii velmi obskurního projektu Svatý Vincent nebo jsem s Mekym Žbirkou vzpomínal na jeho začátky a osmdesátá léta. Pro mě byl vždycky důležitý příběh, takže mě často může mnohem víc zajímat rozhovor právě třeba s tím Kyklopem z Maxim Turbolenc než dvacetiletým indie muzikantem, který ještě nic nezažil a nemá zatím moc o čem mluvit. Ať už si o tvorbě jednoho nebo druhého myslím cokoliv.

Kdo tě v poslední době nadchnul?

V poslední době mě hodně překvapil Robert Kodym. Čekal jsem od něj větší odtažitost, že mi nepůjde příliš naproti. A byl extrémně přátelský, vtipný a otevřený, povídal hrozně zajímavě. To mě hodně překvapilo.

Překvapil tě někdy host nějakou naprosto zásadní informací, kterou jsi do té doby nevěděl?

Z té hudební stránky ne. Ze soukromé se to stát může. Já nikdy nejdu po té osobní rovině, po té bulvární. To mě prostě nezajímá. A když u mě byl třeba Robert Balzar, tak jsem se ho ptal na Yvonne Sanchez, jak se vlastně dali hudebně dohromady, protože toho spolu udělali fakt hodně. A on na to, že spolu dvanáct let žili. A já: vidíš, to jsem ani nevěděl.

Jak dlouho ti obvykle zabere příprava na jeden díl?

Snažím se připravovat opravdu důkladně, obvykle mi to zabere třeba čtyři až šest hodin. Začínám na Wikipedii, kde pochytím tu základní osu. Jenže někteří i úspěšní a produktivní hudebníci mají stránku na Wikipedii hodně chudou. Třeba Roman Holý tam má dlouhý výčet diskografie, ale samotný příběh jen na dva odstavce. To samozřejmě není jeho vina, člověk si svoji stránku na Wikipedii nepíše. Ale je prostě zvláštní, že nikomu nestálo za to se zrovna jím zaobírat víc. Potom si projdu další rozhovory a taky rád čerpám ze seriálu Bigbít České televize. Z něj jsem se dozvěděl hodně věcí hlavně o kapelách, které jsem nepochytil generačně. Paradoxně mi dělá problém připravit se na někoho, koho dobře znám nebo jsme dokonce kamarádi. Třeba Jirka Burian, kterého znám pětadvacet let a považuju ho za blízkého přítele. Přijít na něco, o čem jsme se spolu za ty roky ještě nebavili, je těžké, protože probíranými tématy chci aspoň trochu překvapit i toho hosta.

Bavíme se o práci, za kterou dostáváš honorář, ale předpokládám, že tě musí i vnitřně naplňovat. Co tě na natáčení On Air baví nejvíc?

Mě na tom baví hlavně ta svoboda, kterou tam mám. V minulosti jsem dělal pro všelijaká vydavatelství a mediální domy nebo televize, ale nejosvícenější vydavatel jsou právě kytary.cz. Oni od začátku nekladli žádné překážky nebo podmínky, kdo tam přijít nesmí a koho naopak pozvat musím. Nezažil jsem žádné zákazy nebo příkazy, které jinak existují vždycky. I v České televizi jsem měl určité rámcové zadání s tím, pro koho tvoříme, abychom diváky třeba nevyplašili. Ta svoboda je na tom všem nejlepší.

Komentáře na pořad máš přinejmenším na YouTube velmi pozitivní. Zaznamenáváš i negativní reakce?

Samozřejmě. Když jsem začínal, tak jsem se čtení komentářů záměrně vyhýbal, protože jsem očekával hejty a nechtěl jsem se nechat odradit. A vlastně jsem příjemně překvapený, že ty komentáře jsou z většiny pozitivní. Bylo by ale asi nenormální, kdyby se tam neobjevovaly i ty negativní. V některých případech je to, jak se říká, haters gonna hate. Ale občas mi tam někdo vytýká a zcela na místě, že často říkám „vlastně“. Já to mám jako takové virové slovo, které často používám při otázkách. Už jsem si říkal několikrát, že bych se toho měl zbavit. Potřeboval bych nějaké elektrické zařízení, které by mi vždycky dalo elektrickou ránu do lýtka, kdybych to slovo vyslovil. Pak bych se ho možná zbavil. Bude to asi tím, že ty otázky nečtu. Podklady mám samozřejmě před sebou, ale snažím se ty otázky nememorovat a spíš to odvyprávět. A taky mi občas zazlívají, že mluvím rychle. Jasně, to je pravda, pomalu nikdy mluvit nebudu, i kdybych se snažil.

Stalo se ti někdy, že rozhovor nedopadl úplně dobře a host ti během nej odešel?

Ne, to bych nepřipustil, a kdyby se to stalo, bral bych to jako svoje selhání. Já ty rozhovory nedělám konfrontačně a ani není mým cílem někoho o něčem přesvědčovat. Lidi nezvu proto, abych jim něco vykládal, ale abych se něco dozvěděl. Často tam vykládají něco, s čím třeba nesouhlasím, ale to beru jako jejich názor. Přece jim ho nebudu vyvracet. Jasně, občas někoho opravím v drobnosti, ale s nikým se nehádám.

Myslím spíš to, že bys mohl narazit na nějaké osobní nebo citlivé téma. Stává se, že dostaneš odpověď ve smyslu „Hele, o tomhle se bavit nechci“?

Ani ne. Věřím, že mám při těch rozhovorech schopnost empatie a naslouchání. Občas se stane, že někdo přijde ke mně uzavřený, s předsudky a bojí se, že ho budu grilovat. Může to být proto, že třeba vždy od novinářů dostával čočku a všichni mu vždycky říkali, že dělá sračky a komerci nebo bůhvíco. Takže občas jsou ty začátky rozhovorů velmi opatrné, ale host obvykle po deseti minutách zjistí, že se může uvolnit. Myslím, že jsem nikdy nikoho vyloženě nenaštval.

Máš na svém wishlistu nějaké jméno, které se ti pořád nedaří dostat do studia?

No jasně! Mám dlouhatánský seznam, ale některá jména ti řeknu z hlavy. Například už dlouho jednám s Richardem Müllerem, respektive jeho manažerem. Už to jednou málem klaplo. On do Prahy zase tak často nejezdí a tolik rozhovorů nedává. Stál bych o Pavola Haberu. Nebo DJ Wiche. S ním se známe docela dobře, zval jsem ho několikrát, ale vždycky mě s poděkováním odmítnul. Respektuju to, každý o sobě mluvit nechce. Stál bych o Jindřicha Parmu, jednoho z prvních tvůrců elektronické hudby u nás. Mám tu v seznamu Janu Koubkovou, Františka Janečka, už zmíněné Evu a Vaška, Laca Lučeniče, Sofiana Medjmedje, Standu Hložka, Martina Maxu…

Že bys tedy vyčerpal zdroje, evidentně nehrozí...

Vcelku bezbolestně bych dal dohromady další dvě stovky hostů, které bych rád pozval, a to bych nemusel nijak slevovat ze svých představ. Těch lidí je opravdu hrozně moc. Je to dané i tím, že si nezvu za jednu kapelu jen jednoho interpreta. Třeba z Monkey Business už u mě byli Roman Holý, Matěj Ruppert, kdysi Tonya Graves, později Tereza Černochová, taky Olda Krejčovec i Ondra Brousek. Zval jsem i Pavla Mrázka, ale ten odmítnul. Rád si prý kdykoliv popovídá u piva, ale na kameru mluvit nechce. Těch zajímavých lidí je zkrátka hrozně moc a dokazuje to, jak je naše scéna velká.