LUCIE: Díky Viktorovi přišla euforie. Znovu jsme se začali těšit na zkoušky

Viktore, jak vnímáš události od nástupu do Lucie?

Viktor Dyk: Byl to intenzivní rok. Od vystoupení v pražském klubu Ox vloni v dubnu jsme odehráli dost různorodých akcí, včetně mého vůbec prvního výletu do Londýna. Tam jsem byl trošku nervóznější než v Oxu, kde byli jen pozvaní přátelé a rodiny, ale tady už byli ti letití českoslovenští fanoušci. Dolehla na mne tíha zodpovědnosti pátého článku. Navíc jsem ke zpívání začal hrát na kytaru, což pro mne bylo nové.

Robert Kodym: Když to poslouchám, tak hluboce lituji, že jsme ti tenkrát, když jsme ti zavolali, že bychom tě chtěli do kapely, neřekli, že se to musíš naučit i na bicí.

VD: Na kytaru sice hraju doma, nahrávám demáče, ale stát před lidma na pódiu, vedle bardů, kteří to dělají takovou dobu, je něco jiného. Ale lidi nás přijali, a já si uvědomil, že ti, co na Lucii přijdou, tam jdou na písničky. Na legendární, letité a zlidovělé písničky.

RK: To zní divně, když takové superlativy říká člen kapely.

VD: Já si pořád připadám tak trochu na hraně, jsem jakoby jednou nohou uvnitř a jednou nohou jsem pořád venku.

Pořád? I po té šňůře?

VD: Pořád. Jsem zpěvák všech možných kapel. Hudbu dělám od svého dětství, přivedli mě k ní naši. Táta mě poprvé posadil za piano, máma mě poprvé učila zpívat. Celý život mě takhle podporovali, jinak bych tu dneska neseděl jako člen kapely Lucie.

Michal Dvořák: Měl jsem tu čest celou šňůru připravovat, věnoval jsem se scénografii a dramaturgickému vyznění celého koncertu. Bylo to nejvýpravnější turné v historii Lucie. Díky Viktorovi přišla euforie. Znovu jsme se začali těšit na zkoušky. Úžasné bylo, že Lucie potvrdila svou životaschopnost. Ve své nové podobě, já tomu říkám renesance skupiny, zafungovala a fanoušci nám zůstali věrní. Samozřejmě je tu i určitý odliv některých z nich, ale to je při takové velké změně v jakékoliv oblasti lidské činnosti normální. Je důležité, že skupina po roce potvrdila svou, jak říká Viktor, historickou kvalitu. Proto můžeme dokončovat další písničky na novou desku R.A.D.O.S.T. Turné a oslavy 40. narozenin ale pokračují, chceme ještě minimálně rok hrát a dovézt tu naši narozeninovou radost i do menších míst a do menších měst. Večírek pokračuje.

Na tom večírku, jak říkáš, jste z oslav úplně vynechali desky Pohyby, Slunečnici a Dobrou koczku, která nemlsá. Z těch nezazněla žádná písnička. Proč?

RK: To nás ani nenapadlo. Vybírali jsme je podle toho, jak jsou oblíbené. Tak jsme to měli de facto vždycky, že jsme na koncertě hráli nejoblíbenější písničky. Prostě jsme v té naší restauraci nosili hostům to nejlepší jídlo, jaké máme v kuchyni k dispozici. A na tyhle desky nedošlo.

Nejsou tak oblíbené?

MD: Takhle jsme o tom nepřemýšleli. Nebrali jsme to metodikou, abychom zahráli z každé desky něco, ani nás to nenapadlo. Bavilo nás hrát, co kluky a holky pod pódiem nejvíc baví. Proto jsme se dívali i na žebříčky poslechu na Spotify a vyšly nám tyhle písničky. Taky jsme je volili tak, aby tam byly pomalé i rychlé skladby, aby to dávalo hlavu a patu…

RK: … po dramaturgické stránce. Kdybychom zohlednili jen ty nejoblíbenější, tak by se ten koncert dost zpomalil.

VD: Při zkoušení mockrát padlo: tahle písnička tam musí zaznít. Kdybychom je ale všechny zařadili, musel by koncert trvat o hodinu dýl. Takže jsme udělali takový výběr z hroznů.

P.B.CH. Někdo říkal, že bychom mohli hrát i nějaké třeba míň známé písně, které jsme dlouho nehráli. Třeba Chinaski to tak dělají, střídají to půl na půl a nikomu to nevadí.

 Je osvěžující zařadit něco, co kapela dlouho nehrála. Alespoň pro ty nejskalnější.

 RK: Proto zbožňuji výroční turné k slavným deskám slavných světových kapel. S P.B.CH. jsme byli na turné The Joshua Tree v Berlíně nebo The Cult měli turné k desce Sonic Temple. I s Lucií jsme to udělali v roce 2023 k desce Černý kočky, mokrý žáby a kromě jedné písničky (Dráhy těla, pozn. redakce) jsme ji zahráli celou.

P.B.CH.: Udělali jsme to ještě jednou, ale to jsme vyhodnotili jako chybu. Když jsme měli desku Dobrá koczka, která nemlsá, tak jsme ji hráli od A do Z.

RK: Ale nebylo to výročí, po pěti, po deseti ani po čtyřiceti letech. Bylo to hned, když ta deska vyšla.

MD: Byla to zásadní chyba. Ty písničky vůbec nikdo neznal. Ale vůbec nikdo.

P.B.CH. Tak jsme to po prvním koncertě změnili.

RK: Bylo to inspirované nějakou kapelou ze Západu, která to tak dělá. V celosvětovém měřítku je to zřejmě možné, ale specifika českého publika to nepřipustí.

Na šňůru jste vzali své děti, které tu hrály a zpívaly. Moc se mi líbila Rozálie Chovancová, jak zazpívala Sen. Budete děti dál nějak zapojovat do hraní?

P.B.CH.: Určitě, já jsem už říkal Robertovi s Michalem, abychom v tom i nadále dle možností, i příležitostně, ještě někde pokračovali.

MD: P.B.CH. by byl rád, abychom to potom hodili na ně.

VD: Pozoroval jsem to ze zákulisí a pak jsem se doma ptal, jak je to bavilo. Stala se z nich parta, hodně se skamarádili.

P.B.CH.: Bylo to skvělé oživení, dostává to další rozměr. Všichni jsou dost talentovaní. Když to půjde, tak navrhuju, abychom je brali dál.

VD: Tak se bude omlazovat i publikum skupiny Lucie.

RK: Takže si vychováme naše pokračovatele a naše skupina bude věčná. Jako kapela Františka Kmocha z Kolína, kterou založil v roce 1872, takže existuje už 154 let.

MD: Jako manažer musím říct, že už to v životě nechci dávat dohromady, to vosí hnízdo. Tolik školních povinnosti, tréninků a kroužků propojit dohromady, to byl nadlidský výkon. Je to téměř logisticky nezvládnutelné.

Vedli jste děti k hudbě?

RK: Já jsem svou dceru k hudbě vedl. Klavír, klávesy, elektrická kytara. Naučil jsem ji na kytaru všechny zásadní riffy, kterých bylo asi deset. Začali jsme Smoke On The Water a Iron Man a pak jsme jeli dál a dostali jsme se k Nirvaně a Rage Against the Machine. Ale slečna potom, jak už byla ve věku, kdy jsou hodně dlouhé nehty důležitější než kytara, tu kytaru opustila. Teď studuje práva. Ale muziku má moc ráda a dost jí rozumí.

MD: Naši kluci hrajou na všechno, ale nikdy jsem je nenutil. Franta si sám v šesti letech vybral housle, protože chtěl být asi jako Vivaldianno. To mě potěšilo. Ale pak přešel na kytaru a na bubny. Oba hrajou na bubny, Michal hraje na basu a na klávesy. Mají spolu se spolužáky kapelu, doma mají zkušebnu. Tvrdím, že se děti nemají do ničeho nutit, ale když si něco najdou, tak jim má rodič umožnit, aby svět poznávali ze všech úhlů a stran. Zároveň ale i sportují.

P.B.CH.: Já to dceři trošku rozmlouvám.

Fakt?

P.B.CH.: Bude to znít krutě, ale když se věnuje nějakému studiu, chce dělat medicínu a myslím si, že by jí to šlo, tak jí říkám: nech si tu muziku jako koníčka. Vystuduj a hraj si k tomu.

Když je řeč o dětech, vy sami říkáte, že dnešní mládež přistupuje k hudbě, která se jí líbí nebo nelíbí, podle prvních pár vteřin. Dnešní mladá generace zkrátka konzumuje hudbu jinak než ty před ní. Ale neříkaly si něco podobného staré generace vždycky?

RK: Ten princip tady samozřejmě byl, ale různá historická období přinášejí buď útlum něčeho, nebo naopak přebytek něčeho jiného. Jsem rád, že teď je tady hodně svobody. 70. léta, která byla i tady za železnou oponou hudebně fantastická, byla málo svobodná. Teď tu ale bohužel chybí invence a nějaký nový hudební směr. Nové myšlenky, na kterých vždy stojí rebelie hudebního směru. Možná už jsou lidé z těch reklam tak zhypnotizovaní, že už nikoho žádná nová myšlenka nenapadne.

MD: Kultura je vždycky odraz doby. Je to reflexe toho, co se děje okolo nás. Jiná byla za válečných dob, jiná za dob blahobytu a pohody. Neděje se nic jiného, než že je muzika rozmělněná tak jako dnešní svět.